Heroes 7
Heroes 6
Heroes 5
Heroes 4
Heroes 3
Heroes 2
Heroes 1
Dark Messiah
Fórum

Heroes Centrum - Česká centrála pro sérii HoMM

Heroes Centrum banner

Lasička a Vrabec

„...A takto se rozšiřují temné síly po našich krajích! Díky těmto zplozencům temnot! To oni jsou vinni vším špatným! Právě takoví jako ona!“ dokončil mladičký kněz, který sotva vyšel ze semináře, plamennou řeč a rozrušený na nejvyšší míru ukázal prstem na mladou ženu, co se krčila při hradební zdi a přála si s ní splynout nebo být neviditelná.

„Vidíte!“ popadnul ji za ruku, smýkl jí, až upadla na kolena, která si rozbila o štěrkovou zem. Strhnul jí z hlavy šátek. Trhnul jí s hlavou... Dav zašuměl úžasem. Ženiny vlasy měly už od pohledu pekelnou barvu - u kořínků jasně žluté, pak rusé a u konečků červené – trčely od hlavy všemi směry. Knězova ruka je rozhrnula a odkryla drobné měděně červené růžky. Dav zmlknul strachem.

„Upálit! Ukamenovat!“ řvou lidé, když se vzpamatují z počátečního šoku. Mladičký kněz se vítězoslavně usmívá, podařilo se mu odhalit mrzké dítě temnot, co na tom, že třeba nic neprovedlo. Tohle je slibný začátek kariéry.

Růžkatá žena klečí v prachu u knězových nohou. V očích výraz štvaného zvířete. Cítí se ponížená, zahnaná do kouta. Podobné scény byla svědkem už jednou, tenkrát nepřežila šílenství lidí její matka. Teď je na řadě ona.

Tiefling! Jak zděšeně se musela její matka asi tvářit, když přišla na to, že její dítě je poznamenané. Navzdory tomu nepohodila nemluvně na stráni, rozhodla se nechat si toho růžkatého bastarda. A co víc, měla ho ráda. Své nepovedené dcerce dala jméno Ignis – oheň. O matku přišla, když jí bylo šest let, kromě ní neměla nikoho. Nikdy se nedozvěděla víc o otci. Žily spolu v ústraní, až na drobné ústrky od zbytku vesnice, se jich nikdo nevšímal.

Pak ale vesničané odhalili, že není jen bastard, ale ještě ke všemu tiefling. Špatné znamení. Zlá krev. Pryč s ní. Byli jako posedlí, vrhli se na vyděšené děvčátko. Utíkala k mámě schovat se do náručí. Bezpečí. Nebohá matka tiskla k hrudi své dítě. Prosila. Plakala. Marně. Pobláznění lidé popadli ženu i s dítětem v náručí. Pryč s touhle ostudou. Táhli je daleko ze vsi. Strach, bezmoc a bolest. Matka to šílenství nepřežila. Ignis ano, vyděšená se choulila své mámě v náručí. Ta náruč pomalu chladla.

Šílený kněz táhne mladou ženu k pranýři. Ve chvíli je na něm uvězněná, vydaná davu v milost, spíš v nemilost.

„Vidíte! Přímo před vámi je příčina všeho zla!“ přilévá oleje do ohně. Oči mu planou fanatickou extází.

Žena na pranýři pozvedne ježatou hlavu. Strach a ponížení v jantarových očí vystřídá zatvrzelost, odhodlání a nenávist. Nebude škemrat o milost jako kdysi její matka. Tupý dav stejně udělá to, co si ten šílenec v kněžském rouchu usmyslí. Ani nehlesne, když ji zasáhne první kámen. Hozený kámen dav naprosto vybičuje. Lidé shání vhodné věci, kterými by mohli ztrestat příčinu jejich problémů. Hučí jak rozzuřené vosy. Kněz se usmívá. Je teď jediný, kdo dokáže zastavit ten rozzuřený příval, ale on nechce.

Nad rozvášněným lidským stádem se ozve jasný hlas trubky. Na náměstíčko vbíhá městská stráž a začíná dav rozhánět. Lidé se nenechají příliš pobízet, jsou sice plni rozčílení, že je někdo ruší z dobré zábavy. Před městskou stráží ustoupí, nechtějí s ní mít problémy. Velitel stráže chytne za ruku fanatického kněze, který se nechápavě rozhlíží, co se děje.

„Jdeš se mnou!“ přikáže mu stroze. Kněz je zaskočen. Co udělal špatně?

„Co... co...“ zmateně koktá.

„Nejsme ve Vestře, ale v Zlaté Záři,“ ucedí voják. „A tohle je městská kovářka,“ hodí bradou směrem k pranýři.

U mrtvé matky ležela dlouho. Plakala a plakala. „Mami! Maminko!“ Zoufalství. Strach. Moře slz. Pak ji našel muž. Mrtvé si nevšímal, ale děcko ho zaujalo. Vzal jej k sobě do Zlaté Záře. Tím mužem byl kovář a zbrojíř Hrom.

Věděl, co je zač, jenže nebyl z pověrčivých. Je to sice holka, ale pomáhat mu může a zadarmo. A až trochu vyroste, tak může být platná i jinak. Nepatřil zrovna k jemným lidem, ale dostávala u něj najíst. Bil ji, jen když si to zasloužila. Zaučil ji do svého řemesla a nedělal rozdíl mezi ní a ostatními učni. Co na tom, že ji párkrát zneužil, když byla starší. Našla u něj druhý domov, tolerovali se. Zvykla si i na to, že si přivlastňoval všechno, co vyrobila a vydával to za své. V řemesle předčila svého mistra. Nepoddajné vlasy si zakrývala šátkem, ten zakryl i malinkaté růžky. S šátkem se příliš nelišila od ostatních žen. Naučila se žít v ústraní, být ostražitá a nevycházet ven z kovárny. Když se jednou odhodlá a vystrčí nos, musí se setkat s fanatickým kněžským maniakem.

Podařilo se jí vzpamatovat se z rány kamenem a zorientovat se v nové situaci. Vyslechla rozhovor mezi knězem a vojákem. Dokázala se zbavit provazu, který ji držel na pranýři. Věděla, že ji zachránil Hrom, který vyburcoval městskou stráž k akci. Bylo jí jasné, že k tomu odhodlal jenom proto, aby ho měl kdo živit a aby měl s kým spát. Zmizela v postranních uličkách, protože nepozorovaně se vytratit jí šlo dobře. Utekla ještě dřív, než se jí stihnul všimnout některý ze stráží.

Nikdy necítila k lidem nenávist, přestože se na ni dívali skrz prsty a vzali jí matku, ale teď se v ní něco zlomilo. Hloupí, pověrčiví, ustrašení lidé v ní vidí příčinu svého neúspěchu. Viní ji z toho, že může za všechno zlo. Pak to tedy mají mít! Ukáže jim, jak to vypadá, když tiefling činí zlo.

Zaběhla do kovárny, která byla prázdná. Hrom jistě čeká v kasárnách, až ji tam městská stráž dopraví. To se jí hodí. Nahází svých pár věcí do rance, přidá nějaké jídlo a vybere ten nejlepší meč, který v kovárně je. Nakonec ještě přihodí Hromův prak.

Promiň Hrome, musím jít svou vlastní cestou. Naškrábe kostrbatým písmem na kus březové kůry. Nasadí si na hlavu šátek, na něj kápi a zmizí. Ví, kde přelézt hradby. Pak odbočí z cesty a ztratí se v lese.

První měsíc v lese byl těžší než si představovala. Èasto usínala hladová a v noci se klepala zimou, když promokla na kost. Život ve městě byl přece jenom pohodlnější. Nakonec přišla na to, že se dá ukradnout jehně nebo kůzle, dá se vybrat ptačí hnízdo, a když je dostatečně rychlá, může do ruky chytit nějakou tu mřenku. Takhle si to rozhodně nepředstavovala. Snad tisíckrát nadávala na svojí hloupost a neohrabanost. Pochybovala. Pak se jí ale vybavily vzpomínky na pranýř... Pochyby se rozplynuly. Aspoň si už nemusela zakrývat vlasy šátkem, mravencům a ptákům bylo jedno, že jsou pruhované a má dva růžky. Dost pohubla, na druhou stranu ji drsný život zocelil. Snažila se trénovat s mečem a prakem. Pak se naučila chytat zajíce do ok a začalo se jí dařit lépe.

A do ok se nemusejí chytat jenom zajíci. Proč nezkusit chytit lidi? Pak se mohou pěkně obrat o všechno. Jaký je na ně pěkný pohled, když se houpou na provaze hlavou dolů, tak bezbranní a v její moci. Dobrý cvičný terč pro její prak. Tenhle nový lesní život se jí líbí. Uši zdobí řada zlatých nakradených náušnic a ta nejpěknější se houpe ve špičatém nosíku. Na nohou vysoké jezdecké boty z jemné kůže, po kterých vždy toužila. Jít po „jejích“ lesních stezkách se lidem rozhodně nevyplácí. Vždy zmizí dřív, než si stihnout všimnout, kdo je oškubal.

Plíží se podívat, co nového se jí to chytlo do oka. Tentokrát je smyčka prázdná. Zrada. Zarazí se a sáhne po jílci meče.

„Dneska zajíček upláchnul,“ ozve se za ní mužský smích.

Prudce se otočí s mečem připraveným v ruce. Kdo se jí dovolil smát. Její čepel se srazí s cizincovou. Zazvoní o sebe, a pak už nepřestávají zpívat. Hned od začátku je jasné, že je lepší šermíř než ona. Nutí ji ustupovat. A pořád se směje. To ji dráždí a přivádí k zuřivosti. Když trénovala s Hromem, věděla přesně, kdy jaká rána přijde. Teď ne. Protivník je sice mnohem drobnější než Hrom, ale smrtelně rychlý a chytrý. Neví si s ním rady a začíná být zoufalá.

Nedává pozor a zakopne o kořen stromu. Svalí se na zem. Kopne ji do ruky a přinutí ji tak pustit meč. Rozmáchne se nad ní svým mečem. Očekává smrtelnou ránu. Utne jí však pár vlasů a hrotem rozpáře rukáv košile a škrábne ji přitom do paže. Rukáv zrudne. Přiloží jí hrot meče ke krku, ukáže se perlička krve. Hraje si s ní.

„Co s tebou, lasičko,“ zavrní hrdelním hlasem a skloní se nad ní. V tu chvíli mu hodí do obličeje hrst lesní hlíny a jehličí. Nečeká až se vzpamatuje a vrhne se na něj pěstmi. Nezdá se jí o tolik silnější, aby ho nepřeprala, když už nemá v ruce ten strašný meč. Chvíli se válí po zemi. Nepřehledný chumel těl. Opět ho špatně odhadla, uvědomí si, když leží pod ním. Ona prudce dýchá, zatímco jeho dech je i po zápasu stále klidný. Zabije ji hned nebo si bude chvíli hrát? Neudělá ani jedno, ani druhé.

„Líbíš se mi, lasičko,“ podívá se jí do očí a shrne si z čela neposedný pramen vlasů a zastrčí ho zpátky do copu. Vlasy mají barvu lnu. A oči má černé. „Sice trochu zuřivá a zbrklá. Vstávej,“ podá jí ruku.

„Co chceš? Proč mě...“

„Mrtvá bys mi byla k ničemu,“ skočí jí do řeči a vytáhne ji k sobě. Jsou stejně vysocí. „Pozoruju tě už chvíli. Líbíš se mi. Potřebuju par»áka, to by ti mohlo stačit.“ Zloděj a mordýř, bleskne jí hlavou. Když s ním nebude souhlasit, tak ji bez mrknutí oka zabije. Proč se musí zaplést s někým takovým.

„Moc se nemrač. Nejsi o nic lepší než já,“ ukáže na její past na lidi. Sakra, on má pravdu, jsem stejná jako on, přizná si nakonec. A kdo za to může? Přece ten kněz ze Záře.

„No tak Lasičko!“ pobídne ji.

„ Ignis, tak se jmenuju“

„Jasně, Lasičko,“ ušklíbne se.

„Ty?“

„Øíkej mi Vrabec“

Tak fajn Vrabče, budu si dobře hlídat záda. Ty bys taky měl, pomyslí si.

Přepadávali spolu ze zálohy kupce a stali se postrachem okolí. Městské stráže je pronásledovaly, pátraly po nich. Marně. Vždy se jim podařilo zmizet. Byli rovnými partnery, ale stále se měli jeden před druhým na pozoru. Život oba naučil nikomu nevěřit.

Vrabec – zhrzený půlelf. Stejně jako ona nemusel lidi. Elfí matka ho odhodila, protože nechtěla vychovávat poloviční lidské mládě, které rozhodně nebylo plodem lásky, ale násilí. On ji zato nenáviděl, ale bylo mu to celkem k ničemu. Vyrostl mezi žebráky. Naučil se krást. Zabíjel, aby přežil. Na nikomu mu nezáleželo kromě jeho samotného. A možná trochu na Lasičce, ale to se bál přiznat. Stále jí tak říkal, protože se mu líbilo, jak ji to rozčiluje. Lidský život pro ně nic neznamenal.

Společně vypálili Ignisinu rodnou vesnici. Dívali se z kopce, jak oheň vesele praská a jak lidé běhají zoufale kolem a snaží se zachránit, co se dá. Ona se tiše smála. V jantarových očí se jí odrážel požár.

„Jsi krásná, Lasičko“ špitnul jí do ucha.

„Jdi si utahovat z někoho jinýho“ trhla sebou, až řada náušnic zacinkala. Věděla, že krásná holka vypadá jinak a rozhodně její hlavu nezdobí dva růžky.

„Opravdu, věř mi... Lasičko“ nenechá se odradit Vrabec. To je už nad její síly, chce se na něj vrhnout a aspoň trochu mu ublížit nehty. Nakonec skončí v jeho teplém objetí, které trvá dlouho a ještě déle.

Byla jako požár, který hořel pod nimi. A on věděl, jak ten požár víc roznítit a jak ho zkrotit. Co na tom, že si roztrhali šaty. Ukradnou si nové. A nebo taky ne, žijí pro teď.

„Krásná, divoká a moje“ zašeptal do tmy, když mu usnula v náručí. Spokojeně se usmíval.

„Vzpomínáš si na mě, flanďáku?“ plivne knězovi do tváře.

„Ne–e“ podaří se vykoktat smrtelně bledému knězi. Je přivázaný ke stromu. Ze své věznitelky vidí jen hrozivé pobavené žluté oči, hlavu jí zakrývá temně fialová kápě lemovaná bílou kožešinkou.

Nejasně si vzpomínal na to, jak v chrámu odešel na noční stráž. Zjevili se jako duchové – ona a její společník – a odvlekli ho sem. Netušil, co by po něm, knězi ne příliš vysokého postavení, mohli chtít. Ten muž teď stál za ní, namotával si pramen světlých dlouhých vlasů na prst a znuděně si hvízdal.

„Neboj, já ti to připomenu,“ usměje se žena až příliš sladce. Sundá si kápi a pohodí hlavou. Kněz zalape po dechu. Objeví se rozježené žluto-oranžovo-rudé vlasy, ze kterých u čela vykukují růžky.

„Tak už sis vzpomněl,“ zasměje se zlověstně a švihne ho jezdeckým bičíkem přes tvář. Bitý vykvikne. Po tváři stéká krvavý potůček. „Dokud jsem nepotkala tebe, byla jsem kovářka a lidi mi nevadili, necítila jsem k nim zlobu, přestože mi vzali matku,“ pokračuje a znova ho šlehne bičíkem. Bitý se rozvzlyká. „To ty jsi za mě udělal to, co jsem,“ opět ho udeří, zasměje se a pobaveně na něj mrkne.

„Lasičko, už mě to nudí,“ zívne muž. Žena přistoupí těsně ke knězi, pohladí ho po tváři, vlasech a setře mu slzy, jakoby byl děcko. „Neboj, potrestám, tě za to, že jsi stvořil něco tak děsivého,“ zašeptá mu do ucha. Vytáhne od pasu nůž. Kněz se rozklepe jako osika. Zuby drkotají o sebe. Chudák se strachy pomočil. „Ale, ale to se dělá?!“ pokárá ho a pohrozí mu prstem. Pak se rozmáchne nožem a osvobodí ho od pout.

„Kdepak je tvá důstojnost, co jsi ukazoval před dvěma lety v Záři?“ plivne na něj a kývne na svého společníka. Ten hvízdne na prsty. Ozve se zuřivý štěkot a řítí se k nim smečka polodivokých psů. Cítí čerstvou krev. „Vemte si ho!“ přikáže muž. Chytne svojí společnici za ruku a pomůže jí nasednout na koně. Sám také nasedá. Cvalem odjíždí pryč.

Za zády nechají kněze a rozdivočené psy. Kněz zděšeně kouká, pak vykřikne, na nic nečeká a uhání pryč. Psi se za ním rozběhnou potěšeni tím, že se kořist bude bránit. Muž se zamotá do svého kněžského roucha. Upadne. Snaží se plazit dál. Zakrývá si tělo před zuřivými bestiemi. Ječí. Nemá však šanci. Ječí. Psi týden nežrali. Ječí. To psy ještě víc podráždí. Ječí. Za chvíli je ticho, občas se ozve temné vrčení. To si psi brání díl urvaný z kořisti.

Lasička a Vrabec se drží za ruku a cválají po pláni. Bláznivě a bezstarostně se smějí jako děti. Možná je jednou dopadnou, ale teď to nechtějí řešit. Proč na to myslet, když ta chvíle ještě nepřišla. Proč na to myslet, když je tak krásný slunečný den. Před nimi je rovná pláň.

„Pojď si dát závod Vrabčáku,“ mrkne na něj.

„Proč ne,“ na nic nečeká muž a pobídne koně, ten vyrazí a jako střela letí přes pláň. Lasička si výskne, pak pobídne toho svého a zvedne se ve třmenech. Za chvíli proletí kolem Vrabce a pošle mu vzduchem polibek. Pak zvolní tempo a čeká až ji dojede.

„Vrabčáku, docela mi z toho vyhládlo.“

„Mě taky, Lasičko.“

Stočí koně směrem k nejbližší hospodě a nechají je jít volným krokem.

 

Autor: Vendy

 

  Komentáře
Jméno:

 

Text:

 

Ochrana proti spamu:
Napište číslici osm:
 

bcgroi - 20.12.2008 | 21:21

řekl bych, že ten konec je dobrý... mám rád tyhle nedokončené příběhy a otevřené konce... prostě paráda.

Oskar - 06.02.2008 | 20:58

3. misto v soutezi O loutnu barda Marigolda 2007. vydano ve sbirce povidek Stíny věží

Czernovski - 25.05.2007 | 22:05

Nádherné vyprávění. Fakt. Bezvadně využitý přítomný čas, téměř profesionální výprava...až se nechce věřit, že to psal někdo jen tak, bez komerce (bez urážky...). Bez pravopisných chyb...prostě krása.

xXx - 24.05.2007 | 14:17

good ale trochu rozvinout konec

Scipio - 06.05.2007 | 17:53

good

Spellweaver - 21.04.2007 | 18:21

Mas to pekne dlouhy. Ja vzdy ztratim trpelivost s hlavnimi hrdiny a necham je zabit

Oskar999 - 11.03.2007 | 15:49

2Wlk: Tiefling (Dungeons and Dragons 3.5E Monster Manual str. 209) je to potomek cloveka (popr. jinyho humanoida) s "pekelnym sferikem" (tzn. s dablem, demonem)

Wlk - 09.03.2007 | 18:03

Skvělá povídka - jen dotaz co to je tiefling nikdy jsem to neslyšel :)

jarin - 06.03.2007 | 11:24

naozaj sqeleee !!! sa mi skoro spotili oci od slz v istych pasazach... parada !!!

Jetro - 04.03.2007 | 16:44

Chce se pouze dodat - jen houst :)

Carwin - 04.03.2007 | 12:03

Tiefling je suprový ;)
A povídka je prostě skvělá :-)

Lopik - 03.03.2007 | 16:41

jako vždy, super :)

 
Copyright © 2005 - 2019 Heroes Centrum