Heroes 7
Heroes 6
Heroes 5
Heroes 4
Heroes 3
Heroes 2
Heroes 1
Dark Messiah
Fórum

Heroes Centrum - Česká centrála pro sérii HoMM

Heroes Centrum banner
Hospoda

Prolog

Tma. Všude tma. Jen malé třepotající světélko, které kráčelo s ním v temné uličce. Kroky byly stále těžší a těžší.Lampička s olejem padá s cinkotem na zem. Kolem něj je bahno a krev. Jeho krev.

Nepříjemný pocit, když se kácí k zemi, ho přímo dusí. Dopad. Bahno se rozstříklo všude dokola. Selhal. Královo poslání odejde s ním.

Vtom zaslechl kroky. Lehké kroky. Kráčely k němu, stále se zrychlovaly, až se proměnily v běh. Již utichly, když doběhly ke svému cíli.

,, P-p-p-pane….?‘‘, promluvil neznámý hlas. Lehký hlas. Bylo to dítě. Podle hlasu mělo sotva jedenáct let.

,, Jak se jmenuješ?‘‘, promluvil. Stálo ho to strašného úsilí, aby se zebe vydal tuhle řádku slov.

,, Eirené, pane. Mám… m-m-mám zavolat … p-pomoc?‘‘, zeptal se chlapec poněkud přidušeným hlasem. Pochopil, že na pomoc je už pozdě. Šíp, jehož hrot mu projel trupem a dvě ostří meče, jež mu ladně projely téměř celým tělem, byly smrtelné. Zázrak, že ještě byl schopen mluvit.

,, Nic nevolej‘‘, zašeptal. ,, Umíš držet tajemství, mladý chlapče?‘‘ Opět ho to stálo nemalé úsilí promluvit. Bolest ho stále sužovala víc a víc, pomalu odcházely jeho smysly.

,, A-ano, pane…´´

,, Dobře. Já jsem býval kdysi posel, mým…´´ - umlčel se… Potřeboval nabrat novou sílu, aby to, co se chystal chlapci říct, mohl vyslovit.

,, …mým posledním úkolem bylo, najít starce jménem …´´ - neuvědomoval si jeho jméno. Pomalu přestával vnímat okolí..

,, Pane! Jakého starce, pane! ´´, chlapec křičel. Potřeboval vědět, koho měl ten poutník nalézt.

,, Jeho jméno bylo… Xyas. Musíš… musíš… musíš ho najít…´´

Kapitola 1.

Pomáhal jsem otcovi roznášet pivo. Zákazníků dneska bylo dost. Můj otec si postavil hospodu blízko města Gharra, u rozcestí. Denně tudy prošly stovky poutníků, rytířů, poslů, ale dnes to bylo jiné.

,, Žij a pij ,, bylo heslo mého otce. Nikdy nebyl příliš bohatý, můj dědeček nikdy neměl peníze na to, aby mu platil vzdělání a tak pracovali na poli. Jednou se ale na ně obrátilo štěstí a postavili si hospodu. Dědeček se otevření ale nedožil.

,, Hospodskej, pocem!´´, zavolal na otce jeden z tamních otrapů a ožralů. ,, Přineees, škyt, mi ještě jedno píívko. A nebo raači dvě!‘‘, zasípal.

,, Eirene, pojď ke mně, potřebuju donést dvě piva k tomu uchlastanému chlapovi‘‘.

,, Dobře, vím, který to je‘‘.

Nabral jsem dvě piva a odnesl je ke stolu. Ožrala si sáhl do kapsy. Myslel jsem, že chce platit a tak mě to udivilo – že má vůbec nějaké peníze. Vypadal dost schátrale.

Pak se na mne podíval. Ihned jsem poznal, že něco není v pořádku.

Chlap mě chytil a mrskl se mnou o zem. Sklenice se s cinkotem rozlétly po místnosti. Spadl jsem na zem – než jsem si stačil uvědomit, co se děje, přilétla mi k hlavě jeho pěst. Poslední, co jsem viděl, byly jeho oči. Temné, jak hlubinná propast…

Ohromná bolest hlavy. Pomalu jsem si uvědomoval, kdo jsem, kde jsem a co se stalo. Nechtěl jsem otevřít oči. Všude bylo ticho a klid. Klid, který nenaznačoval nic dobrého.

Nakonec jsem se přemohl a oči otevřel. To, co jsem viděl, do smrti nezapomenu.

Kapitola 2.

Dveře se s duněním otevřely, dovnitř vpadla královská garda.

,, Chy»te ho! Chy»te toho hajzla!‘‘.

Neměl jsem čas srovnávat si to v hlavě. Vyskočil jsem na nohy a se slzami v očích vyběhl druhými dveřmi. Kroky desítek mužů se hnalo za mnou. Jejich běh však stěžovaly desítky kil ocele, které s sebou nesly.

Ocitl jsem se na ulici, jež byla z druhé strany hospody. Snažil jsem se splynout s davem. Èástečně se mi to podařilo. Skončil jsem pod krámkem se zeleninou, kterou prodával jeden chudý nuzák.

,, Co tu sakra děláte?‘‘, zavrčel, jakmile se mne všimnul. Hodil jsem mu na pult pár drobáků, aby držel hubu. Spiklenecky na mě mrknul a prodával si svoji zeleninu jakémusi vesničanovi.

Garda zmateně pobíhala po ulici a hledala mě. Věděl jsem, že mám problém. Skrýt se před královou družinou, těmi nejlepšími v království, nebude lehké. Také jsem věděl, že odtud musím zmizet. Co nejrychleji. A nejen odtud. Z celého království.

Najednou po mě sáhla ocelová paže a vyškubla mě zpod krámku. Najednou jsem měl u krku tucet ostří mečů.

,, A máme tě. Jestli se o něco pokusíš, nepřežiješ tuhle událost!‘‘.

Velitel mě vytáhl na nohy a s ochotným mumláním svých rytířů mi na příkaz spoutali ruce. Natáhli mě do vozu a vhodili mě do něj. Dva rytíři vstoupili za mnou a přehodili přezemne bílou plachtu. Cítil jsem, že se vůz dal do pohybu.

Kapitola 3.

Modřiny jsem měl všude. Spoutali mi ruce i nohy, takže jsem se nemohl hýbat. A i kdyby ano, hlídala mě skupina vojáků.

Asi jsme byli u cíle. Vůz se pomalu zastavil, z poza něj byly slyšel pouze výkřiky kočího a zvuky koní.

,, Tak, jsme tady. Vemte ho a pojďte, král nás už očekává.‘‘

,, Cože? Král?‘‘, vyhrkl jsem, nestačil jsem to už zastavit.

,, Copak? Strach? Výčitky? Èi snad nějaké jiné lidské neřesti tě pronásledují z toho hrůzného činu, co jsi spáchal?!‘‘, řval na mě. ,, Tak ohavný čin by mohla spáchat jen pekelná zrůda, bestie!‘‘, pokračoval.

Sklonil se ke mně a zašeptal: ,, S takovými, jako jsi ty, není slitování. Spravedlnosti bude učiněno zadost. To si pamatuj.‘‘

Narvali mi násilím do pusy roubík a vlekli mě přes město. Domyslel jsem si, kde to asi jsem. Nikdy jsem tu nebyl. Věže tohoto města byly zatepány snad do nebe – sametově bílé, ladící k ostatním budovám uvnitř. Byl jsem v hlavním městě království, ve městě, jež bylo nejsilnější v zemi. Byl jsem ve městě Welvett. Nejkrásnějším, co jsem kdy viděl.

Teď ale nebylo moc času na obdivování města. Snažil jsem se křičet přes roubík, ale nebylo to nic platné, družina kráčela dál a velitel se bavil na můj účet.

Kolemjdoucí lidé pracující ve městě se na mě s odporem dívali, shlíželi na mě z oken a plivali mi pod nohy. Ale za co? Vždy» jsem ani nevěděl, proč tu jsem?

Dostali jsme se k bráně. Bráně, která vedla ke královskému soudu. Nikdo se tam nechtěl dostat za celý svůj život a ti, co se tam už dostali, byli poté shlédnuti na pranýři.

Velitel zabušil na bránu a ta se otevřela. S bušícím srdcem jsem byl donucen vstoupit dovnitř.

Kapitola 4.

Octl jsem se uprostřed obrovské, půlkruhové místnosti. Kolem mě byly rozestaveny židle a na nich seděli ti nejvyšší členové šlechty, paladinského řádu a naproti mně seděl samotný král.

Velitel vstoupil dovnitř ještě s dalšími čtyřmi muži, trhnutím mi vyrvali roubík z úst a mečem přesekli provaz, jež mě poutal. Ètyři vojáci mě uchopili, posadili na židli a zůstali stát za mnou, s prsty kolem držadel na meče, připravenými tasit a chránit krále.

Velitel přišel před krále, poklekl a začal králi něco horečně vysvětlovat.

Poté si sedl na místo vedle něj.

Král povstal : ,,Soud může začít.‘‘

Během dalších pár minut mě nepustili ke slovu. Předčítali obvinění, ze kterých mi mrazilo v zádech. Jakmile dočetli, snažil jsem se obhájit, ale marně.

Za necelé čtvrt hodiny král opět povstal a pravil:

,, Odsouzený bude přesně za dva dny od tohoto rozhodnutí popraven. Rozhodl o tom královský soud!‘‘

Začal jsem křičet, škubat se a prosit, ale král pouze kývnul hlavou a já byl umlčen silnou ranou do zátylku.

Kapitola 5.

Hlava mě bolela více než před tím. Už podruhé za jeden den jsem ležel na zemi, neschopen pohybu a se strašným pocitem, který mě drápal a trhal.

V místnosti bylo vlhko, tma. Jen malý paprsek světla pronikal malým okýnkem dovnitř. Byl tam cítit také pach hnijících mrtvol a rozkládajících se těl.

Otevřel jsem s hrůzou oči. Byl jsem v kobce pod hradem, která měla účel jako věznice. Èekání na smrt. Děsivé čekání na smrt.

Během dvou dnů, co jsem tam strávil, jsem pochopil, proč je tu cítit pach mrtvol. Vojáci přicházeli v pravé poledne vždy pro ty, kteří odcházeli pryč. Odcházeli vstříc smrti. A ti, kteří na ni ještě čekali, tak těm dali ubohou porci jídla a vody. Takovou porci, která by sotva stačila psovi jako snídaně.

Pravé poledne. Slyším kroky rozléhající se chodbami, které se ke mně přibližují. Klíče chrastící v zámku.

,, Tak pojď. Tvůj čas již vypršel.‘‘

Jeden voják mě uchopil za paži a vyvedl mě ven z místnosti, která se stala na dva dny mým domovem. Celé ty dva dny jsem přemýšlel o svém životě a nenacházel v něm smysl. Smrt bude vykoupení, říkal jsem si. Cítil jsem strach.

Kapitola 6.

Odvlekli mě až před dveře do věznice. Byli na mě tři, sám a se svázanýma rukama bych toho moc nedokázal. Krom toho, ještě nikdy jsem v ruce nedržel meč. Sotva nějakou jinou zbraň, jako je luk nebo halapartna. Jediné, s čím jsem uměl zacházet, byla sekera. To mi ale v téhle mizerné situaci bylo na nic.

Otevřeli dveře, do oči mi vnikly paprsky odpoledního světla. Mé oči, které byly dva dny ve skoro absolutní tmě, neviděly nic.

Najednou stisk paže povolil a ozval se pád těla. Ozval se zděšený výkřik, tasení meče z pochvy a poté pád i druhého těla. Upadl jsem na zem, neviděl jsem v té záplavě světla nic. Byl jsem unavený, vyčerpaný, hladový. Cítil jsem, jak mne někdo podepírá a následně nasazuje na koně. Nikdy jsme koně neměli, ale jezdit jsem na něm uměl již od dětství, kdy ho měl můj prastrýc.

Na koně si za mě sedla postava a ten se dal do pohybu.

Kapitola 7.

Ležím v něčem měkkém. To je dobré znamení, Hlava už mě vůbec nebolela. Cítil jsem se dobře, ale stále jsem byl unavený a hladový. Posadil jsem se a všiml si jídla, které bylo vedle mě na stolku. Okamžitě jsem po něm hmátl a ukousl obrovský kus chleba. Zapil jsem ho velkým douškem vody. Jakmile jsem dojedl, opět jsem se zabořil do postele a usnul.

Už byl večer. Oblečení jsem měl urovnané a poskládané, taktéž na stolečku. Oblékl jsem se a sešel ze schodů dolů.

Ten dům, ve kterém jsem byl, patřil jistě bohatému šlechtici. Jak to, že jsem se ocitl tady a ne na pranýři? A kdo mě to zachránil? To byla otázka, kterou jsem si v hlavě neustále opakoval.

,, Tady je, otče!‘‘, řekl mladý ženský hlas.

Můj pohled se soustředil na ni. Byla krásná, její dlouhé, zrzavé vlasy po ramena ji splývaly s hnědýma očima a rudými rty. Byla štíhlá, oblečená v bílých šatech a měla nádherný hlas.

,, Vítám tě u nás, Eirene. Jméno mé je Falkas, znal jsem se s tvým otcem. Vím, že to, za co tě přišli popravit královi muži, jsi nespáchal ty.‘‘ Muž, který seděl v rohu, odtrhl můj pohled od té krásné dámy. Měl bílé vlasy a stáří si na něm udělalo spousty vrásek.

,, Proč si to myslíte?‘‘, odsekl jsem. Nikdy se mi o něm otec nezmínil.

,, Znám… Znám něco, co víš jen ty.‘‘

,, Co to jako je?‘‘, zeptal jsem se. Myslím, že jsem věděl, na co naráží.

,, El, jdi prosím tě na chvíli pryč.‘‘, řekl ten starý muž a usmál se na ni. Byla to jeho dcera.

,, Vím o tom, jak si ve svých deseti letech potkal toho poutníka. Myslím, že by jsi měl splnit to, co jsi mu slíbil. Tvůj otec mi to řekl.‘‘

On to věděl! Tenhle chlap byl asi opravdu přítelem mého otce. Jen jemu jsem to řekl.

,, A… vy víte, kde se ten kouzelník Xyas nachází? Stejně mi asi nic jiného nezbývá, než ho najít… Jde po mě celá královská garda a je na mě vypsaná jistě i odměna.‘‘

,, O tom já nic nevím, kde je. To musíš zjistit ty. A teď si jdi ještě lehnout, určitě si ještě unavený po tom mučení.‘‘

Přitakal jsem a šel jsem nahoru do pokoje. Tam už na mě čekala El.

Kapitola 8.

,, Ahoj‘‘, řekla.

,, Ahoj‘‘, odpověděl jsem a celý jsem zrudl. ,, To ty jsi mě zachránila a odvezla odtamtud?‘‘

,, No, ano. Øekl mi to můj otec. Jinak by tam jel se mnou, ale už je starý. Jmenuju se Eleonora, ale tady doma mi říkají El. O čem jste se tam dole bavili?‘‘

,, Dlouhý příběh…‘‘. Nechtělo se mi o tom mluvit. Posadil jsem se na postel vedle ní.

,, Jak mi bylo deset let, procházel jsem se jako každý večer. Přede mnou ležel nějaký muž, celý od krve. Zjistil jsem, že to byl posel. Pověděl mi, že nese důležitou zprávu od Krále nějakému kouzelníkovi. Prý ho mám najít. Poté umřel.‘‘

,, Co? Kde se tam vzal?‘‘, vytřeštila na mě oči El.

,, To nevím. Nicméně mi bude už skoro jednadvacet. A ještě jsem se ho nesnažil hledat.‘‘ Při té vzpomínce na onu noc mi opět zamrazilo v zádech.

,, No ano, ale ještě stále nechápu, proč po tobě jde královská garda?‘‘

,, To nevím. Stalo se to před třemi dny v naší hospodě. Byli tam nějací otrapové. Chlastali jak neurvalí a já jim nosil pivo. Zákazník jak zákazník, potřebovali jsme si vydělat na živobytí. Najednou mi přiletěla rána od jednoho z nich a víc jsem si nepamatovat. Jediné, co si pamatuju, než jsem z tama utekl, bylo…‘‘ Následovala dlouhá odmlka. Mrazivé vzpomínky.

,, TI ZMRDI MI ZABILI TÁTU!‘‘, začal jsem křičet. Chytl jsem nejbližší okrasnou vázu a mrskl s ní o zem. ,, Všude bylo plno krve… Plno zohavených těl… A ti ochlastové nikde. A mezi těmi těly a krví byl …‘‘ Dál už jsem to nemohl doříct… El se na mě s lítostí dívala. Objala mě.

,, Už tě nebudu trápit. Dobrou noc.‘‘ El odešla a zavřela dveře. Ještě dlouho do noci jsem ležel a přemýšlel o všem, co se stalo. A hlavně proč se to stalo…


 

Autor: Lopik

 

  Komentáře
Jméno:

 

Text:

 

Ochrana proti spamu:
Napište číslici osm:
 

Tyran - 21.06.2011 | 02:31

parada!!! ja sice taky nejsem pro vulgarismy v povidkach ale tet tam sedi pac jak by to mel rict jinak? ti zli panove? ne myslim ze si dokonale vystihl jeho rozhorceni ;-)

Ikolína - 07.05.2009 | 14:31

Ty čoveče, to bylo dokonalý

SYLAR - 12.07.2008 | 21:04

Jo, je to zajímaví, určitě piš dál.

Lopik - 05.07.2007 | 09:42

Nevím, budu-li pokračovat, ale pokud mě někdo přemluví... :-)
Jo a ZMRD je tam použitý jen jedenkrát a moc lidem to nevadilo... Kdyžtak, pro Tebe, tam v příští povídce můžu ty slova vypípávat ;-)

Czernovski - 25.05.2007 | 22:14

Zajímavý začátek epického příběhu. Pokud ovšem bude nějaké pokračování? :) Jiank si myslím, že krásné příběhy se dají psát i bez vulgarismů. ®ádná kritika - jen názor ;) Jo a ještě něco: Místo 8 kapitol bych tuto povídku rozdělil jen tak na 3 či 4...konečný příběh by pak mohl mít i 100 kapitol (při zachování použitého trendu), což by nemuselo být pochopeno širokou čtenářskou veřejností ;))
Jak říkám, jen názory...

P.S. 100 kapitol...jestli budeš pokračovat, skončíš asi jen tak u 20...uvidíš ;)

xXx - 24.05.2007 | 18:32

good okračovaní by neuškodilo

Phoenix - 21.03.2007 | 14:20

Je to zajímavé a čtivé. Ale proboha "....s prsty kolem držadel na meče..." To na mě bylo nějak moc. :)

jarin... - 05.02.2007 | 22:15

mno pekne pekne... cakam na dalsi diel...

Slay - 02.02.2007 | 21:18

Je to moc pěkné, už jsem nažhavený na pokračování...

Neo - 02.02.2007 | 17:54

Ale jo, je to pěkné zajímá mě jak to bude pokračovat...

lopik - 02.02.2007 | 16:20

A toho názvu si nevšímejte, nevěděl jsem, jak to pojmenovat, vím, že je to trapný :D

Lopik - 02.02.2007 | 16:05

Doufám, že se vám to bude líbit... ®ádný boje, boje budou až v dalších dílech... Je to víc takové realistické... :)

 
Copyright © 2005 - 2019 Heroes Centrum