Heroes 7
Heroes 6
Heroes 5
Heroes 4
Heroes 3
Heroes 2
Heroes 1
Dark Messiah
Fórum

Heroes Centrum - Česká centrála pro sérii HoMM

Heroes Centrum banner
Erwinin tanec

 

Rušné nábřeží, pestrá směsice lidí – obchodníci, přístavní děvky, šlechtici. Vůně koření se mísí s puchem rybího tuku. Na trhu seženete téměř vše, pokud máte peníze tak i to nejvzácnější zboží. Adity, jeden z městských států Zubatého pobřeží, se probudilo do dalšího dne.

Stranou od všeho shonu se k hradební zdi tiskne žebrák. Ze svého místa má pěkný výhled na šibenici. Sedí zahrabán ve svých hadrech a něco si pro sebe brouká. Na plácek se šibenicí vbíhá děcko. Žebrák zbystří – snadná kořist. Podle oblečení dítě z lepší rodiny.

„Pojď sem chlapče,“ zaskřípe žebrák. Dítěti se rozšíří oči, kupa hadrů jej láká a zároveň odpuzuje. Nakonec přikročí k nuzákovi. Z hromady hadrů se na něj dívají jasně modré oči. Nevypadají zle. Celá kupa hadrů připadá najednou dítěti strašně exotická, zná určitě spoustu příběhů.

„Chtěl bys slyšet pohádku, mladíku?“ V očích chlapce probleskne dychtivost. „Za džbánek piva a kousek chleba ti povím takový příběh, jaký jsi ještě neslyšel.“

„Bude tam čaroděj?“ chce vědět dítě. Přikývnutí.

„A budou se tam prát?“ vyzvídá chlapec dál. Přikývnutí.

„Co tlupa nestvůr?“ nenechá se malý odbýt. „Bez nestvůr by to nebyl zajímavý příběh,“ přitaká stařec. Chlapec si výskne a peláší pryč. Za chvíli je zpátky a nese džbánek piva a kousek chleba. Hadrákovi se šalamounsky blýskne v očích. Snadná kořist. Poví mu otřepanou povídačku, a pak bude mít hody. Chleba mizí v záhybech hadrů, pivo mu teče do žaludku jako zlatý vodopádek.

„Opovaž se ho oklamat!“ zavrčí stín nad ním a udělá dost výmluvné gesto. „Poslechnu si tvůj příběh odrbanče. Pojď malý, pohádka začíná.“

„Kde se touláš? Co se děje?“ přibíhá zadýchaná žena pravděpodobně chůva chlapce. „Musíme domů,“ obrací se k dítěti.

„Nech ho být, stařec mu slíbil pohádku. Tak si taky sedni a poslouchej,“ napomene ji stín. „Starý bude vyprávět,“ zvýší hlas.

Stalo se přesně to, co žebrák nechtěl. Lidé se začínají scházet a očekávají senzační příběh. Navíc je tu ten stín, který dohlédne na to, aby splnil, co slíbil. Poví jim tedy příběh. Nebude to ale žádná pohádka. Bude jim vyprávět o tom, co se stalo přímo zde na popravčím plácku. Rozdělí se s nimi o příběh, který vypovídá o svobodě a tanci až za hrob.

*

V ulicích Elimaru to hučí jak v úlu. Novina se šíří městem jak požár vyprahlým lesem. Dcera velkovévody, lady Erwina, utekla z učení od mistra mága. Studium magie jí připadalo zdlouhavé, ztráta času, navíc se nikdy nedokázala soustředit. Její živé, spontánní povaze se příčilo vysedávat nad pergameny. Stěny kouzelnické věže ji svazovaly. Nikdy se nechtěla zaplést s magií, ale otec si to přál. Není proto divu, že se za celou dobu studia naučila jen nejzákladnější kouzla. Jejím životem byl tanec, když tančila cítila se naprosto volná. Tanec však její otec, elimarský velkovévoda, v lásce neměl. Možná proto se spřátelila s bardem, který procházel městem, a zmizela s ním.

*

Cestovali spolu již čtrnáct dní a ona ho začínala pěkně štvát. Nebyla nic jiného než zhýčkaná aristokratická dceruška. Kolikrát už byl na odchodu, poté co usnula unavená celodenním putováním. Nechal by ji tam spát a v tichosti by zmizel. Vojáci, které bezpochyby vyslal její otec do všech světových stran, by ji našli a dovedli domů do Elimaru. Pak si uvědomil, že ještě nikdy neviděl nikoho š»astnějšího, přestože večer téměř padala únavou, vypadala naprosto spokojeně. Nemohl ji přece utéct a nechat vojáky, aby ji dopravili zpět domů, protože to by jí vzali vše. Když její otec vybíral povolání pro svou dceru, vybral špatně. Magie nebyla pro ni. Ona byla rozená tanečnice a pravdou bylo, že když tančila, bylo se na co dívat. Zrovna jako teď. Zálibně mlaskl a přemýšlel. Možná by se její umění dalo prodávat.

„Hej Erwi, kde ses to naučila?“ houkne na ni, když se unavená tancem svezla do trávy.

„Kdeby, u Rajské Sáry...“

Tak tam se utíkala velkovévodova dceruška od svitků a pergamenů. K nejproslulejší děvce z Elimaru. Kdo by to do lady Erwiny řekl. Bard horečnatě přemýšlí. Tahle ženská se mu začíná líbit.

„Půjdeme do Adity,“ pleskne ji po zadku. „Než se tam dostanem, vymyslím písně, na které budeš tančit.“

„Nemám šaty,“ odpoví mu bez nadšení, město ji neláká.

„Nepotřebuješ šaty, bez nich jsi krásnější,“ vrní jí do ucha bard. „Navíc to přitáhne víc lidí,“ vylétne mu z pusy to, co mělo zůstat jen v jeho myšlenkách. Cítí na tváři horkou dlaň.

„Šmejde, chceš mě prodávat,“ vrčí jak rozzuřená lvice. Nečeká na vysvětlení a vrhá se na něj. Místo toho, aby do něho začala bezmocně bušit pěstičkami jako jiná ženská, přerazí mu nos.

„A kdyby tě zajímalo, kdo mě naučil tohle, tak bratr,“procedí skrz zuby.

„Erwi, chápej potřebujeme prachy...“ ozve se z bezpečné vzdálenosti bard a tře si pohmožděný nos.

Znechuceně, nenávistně na něj kouká a přemýšlí. „Zvedej se! Jdeme do Adity,“ štěkne. „Ale aby bylo jasno, já si určím kde a kdy budu tancovat a taky jak. Jestli se ti něco nelíbí, tak v první vesnici, na kterou narazíme, řeknu, žes mě unesl a lidé budou věřit spíš mě, než potulnému bardovi,“ ušklíbne se na něj. Jeho plány se sesypaly jak domeček z karet. Erwina se sebou nenechá zametat. Tahle ženská se mu líbí ještě víc než před tím, i když je lepší zbytečně ji nedráždit. Uvědomuje si, že ji má docela rád.

„Tak už pojď barde, když budeš chtít, můžeme spolu bydlet v jednom pokoji,“ mrkne na něj Erwina.

*

Myší díra je ta nejzapadlejší putika v celém Adity. Scházejí se zde vyvrhelové, zloději, nájemní vrazi, zhýralí kněží a šlechticové.Točí tu to nejhnusnější pivo, kvete tu ten nejčernější obchod, každý večer končí rvačkou. Nad celým lokálem se visí zvláštní odér. Lidský pot, výpary z kuchyně, splašky, krev a chlast. Městské stráže se tomu místu radši z daleka vyhýbají.

„Proč mě táhneš zrovna sem,“ mračí se Erwina na barda.

„Hospodský je můj známý. Pokud si chceš vydělat, potřebuješ licenci. Nebo jestli se chceš nechat zavřít... Škoda vyhazovat peníze za licenci, když se v Díře schází ta nejlepší klientela,“ vysvětluje šeptem bard. Minou strážní budku a doufají, že si jich nikdo nevšimne. Stmívá se, nastává jejich první večer v hrdém Adity. Za chvíli opouštějí světla pochodní a mizí v temných uličkách. Proplétají se spletí křivolakých ulic, odhánějí od sebe žebráky.Až konečně stojí u bočních dveří do Myší díry. Uvnitř to žije, slyší pestrou směsici hlasů, cítí pach lidských těl. Bard zaklepe na dveře a odstoupí trochu stranou. Dveře se rozletí.

„Táhněte k čertu!“ slyší přívětivé přivítání, ve dveřích stojí hostinský, chlap jako hora, s výrazem zuřivého psa. Erwina se schovává hloub do stínu, bard vstupuje do plného světla, je však ostražitý, připravený zmizet.

„Ty!“ vykřikne hostinský, udělá nečekaně rychlý pohyb a chytne barda pod krkem. „Jak se sem opovažuješ přiblížit po tom, cos proved posledně,“ vrčí na barda a zesiluje stisk. Erwina se pro jistotu schová ještě víc do tmy a čeká jak se vyvine situace. Pokud bard nepřežije, zůstane sama v neznámém městě zcela bez peněz... Doufá, že si to hospodský rozmyslí a nechá barda žít. Je sice podvodník a šejdíř, ale také jediný člověk, který jí rozumí.

„Minule to trochu nevyšlo... ale teď uděláme prachy...“ sýpe bard. „Erwi, zlato vylez...“ chraptí a doufá, že neutekla. Chvíli bojuje s pudem sebezáchovy, který jí velí zmizet ve tmě, ale nakonec vystoupí ze stínu.

„Paráda! Ještě si sem přivedeš děvku!“ zařve hospodský a odhodí barda mezi odpadky. Začne si prohlížet ženu stojící na rozhraní světla a stínu znaleckým okem. Kdyby na sobě neměla otrhané šaty, nebyla špatná. Je přesně ten typ, který se chlapům líbí.

„Vůbec není děvka, ale tanečnice,“ sbírá se bard z hromady odpadků.

„V tom je ňákej rozdíl,“ ušklíbne se hospodský.

„To bych řekla! A přestaň se na mě dívat jak hladový pes,“ vyštěkne Erwina a vzápětí by si radši ukousla jazyk. Blíží se k ní obrovský stín a chytá ji za ruku. Chce se mu vyškubnout, ale ruka vězí ve svěráku.

„Pokračuj maličká,“ oplzle se na ni uměje.

„On hraje, já tančím,“ snaží se na sobě nedat nic znát a horečnatě loví v paměti alespoň základní kouzlo.

„Co to..“ sykne hospodský a pustí ji. Ruka ho pálí, jako by ji dal do ohně.

„Opovaž se ke mě přiblížit a sešlu ta tebe ještě něco horšího,“ lže mu Erwina a modlí se, aby neprokoukl, že už víc kouzel neovládá. „Barde vstávej a vysvětli mu to,“ pobídne pocuchaného společníka.

„Ona bude tančit a já hrát... U tebe v Díře,“ tře si bard krk. „Tancuje jak víla... naučila ji to Rajská Sára, takže se ti zákazníci jen pohrnou.“

„K tomu ale nepotřebujem tebe skrčku...“

„Na jinou hudbu netančím,“ skočí hospodskému do řeči Erwina.

Hospodský kalkuluje. Rajská Sára je nejznámější děvka a tanečnice na celém Zubatém pobřeží, i když je už za zenitem. Ta maličká má docela dobrou postavu, nečouhají z ní kosti, ani se na ní nehoupe tuk. Navíc nevypadá jako místní holky, které se už každému okoukaly. Bard ho sice tlačí, jak kámen v botě, ale nejspíš jí píše hudbu přímo na tělo.

„Tak pojďte dál, a» vidím, co umí,“ svolí nakonec.

*

K velké nevoli zákazníků srazili několik stolů, aby mohly posloužit jako pódium. V rohu sedí bard a brnká na svou loutnu. Lidi nesouhlasně dupou, pískají a mlaskají, mnohem víc by je potěšil pohled na psí zápas než na vychrtlého barda v hadrech. Než si lidé stihnou všimnout odkud se vzala, stojí na stolech žena v šatech, ve kterých je víc nahá než oblečená. Začíná svůj tanec, do kterého vkládá vše. Tančí celou svou duší i tělem. Nejspíš proto je na ni tak úžasná podívaná. Jako by ona, hudba a tanec byly jedno. Když skončí, unaveně se sveze na stoly. Okamžitě se k ní vrhá bard, bere ji do náruče a přikrývá pláštěm. Dav řve nadšením. Ženu a brada zasypávají stříbrňáky. Hostinský unavené vnutí doušek vína, ta se pak opatrně zvedá a uklání se svému obecenstvu. Získala si jejich přízeň, uspěla. Poci»uje naprostou euforii, tenhle pocit by jí studium svitků a pergamenů nikdy nepřineslo. Přivine se k bardovi. „Odnes mě nahoru,“ zašeptá.

*

Uloží ji na postel a chce se vytratit, aby ji nerušil. Byla tak krásná a nadpozemská, ještě teď ji na unavené tváři pohrává spokojený úsměv.

„Zůstaň, chci ti něco ukázat,“ zakňourá a zachumlá se do peřiny. Za chvíli z pod ní vytahuje zlaté a stříbrné mince.

„Kdes to vzala,“ vydechne bard.

„Kdo umí, umí,“ unaveně se usměje. „Navíc, musíš odevzdat dvě třetiny toho, co nám dneska lidé dali hospodskému, tak to máme na přilepšenou,“ zamumlá ještě než usne.

Nevěřícně nad tím kroutí hlavou, čím ho překvapí příště jeho božská milenka, královská tanečnice a šikovná zlodějka. Bude ji muset začít hlídat, viděl, jak lačně se na ni někteří chlapi dívali. Ještě než odejde potěší se pohledem na spící společnici. Tiše zavře dveře a zmizí dole v lokále.

„Kdy bude tancovat příště?“ ptá se chtivě hospodský a přepočítává peníze, které mu svým tancem vydělala.

„Co příští týden touhle dobou, aby lidem nezevšedněla.“

„To si vás tu mam celou dobu vydržovat!?“

„Neboj, vrátí se to,“ ujistí ho bard a začne se věnovat svému vínu.

*

Bard a hlavně Erwina mají úspěch. V díře se koná jedno představení týdně a návštěvnost neklesá. Schází se sem i šlechta, aby viděli tančit Vílu z Elimaru. Pokaždé je nádherná, nebeská, čarokrásná. Předtím než usne znavená tancem, vysype ze šatů mince, o které šikovně odlehčila svým divákům. Hospodský si také nemá na co stěžovat, obchod jen kvete. Bard musí svoji Erwinu hlídat, líbí se, chtělo by ji spousty chlapů, ale ona je jen jeho. Peněz si už za devět týdnů, co jsou v Adity vydělali dost. Zítra je čeká poslední vystoupení a půjdou dál. Erwinu už městský život začíná svazovat. Poputují po Zubatém pobřeží, nechají za sebou Adity tak, jako za sebou nechali Elimar. Bude tančit v ranní rose a on bude jediný divák, budou se k sobě tulit u večerního ohně. Půjdou tam, kam se jim zachce, ničím nespoutaní. A to vše již zítra.

*

Poslední tanec v Díře. Dnes večer tančí jak nikdy, ale svůj tanec nedokončí. Na dveře Díry buší Aditská garda. Než se lidé stihnou rozkoukat, vtrhne dovnitř. Rozbité skleničky, džbány, převrácené stoly, dupot a křik, rány. Každý se snaží zmizet. Bard se ztrácí v davu , je jím strhnut a unášen. Někdo z Díry zradil. Vojáci si přišli, pro ty, co nemají licenci. Ona a on.

„Erwi! Erwi!“ volá, zoufale se snaží dostat se k ní, ale jeho boj s lidským proudem je marný.

Erwina je však dosud zabraná do tance. Najednou si uvědomí, že hudba je jiná, divná, zoufalá, napjatá, vyděšená. Otevře oči. S úžasem zjistí, že to, co slyšela není hudba, ale hluk lidí, kteří se snaží dostat z dosahu gardy. Chaos. Chce se schovat, najít barda. Sleze ze stolů a snaží se splynout s davem, ale v barevných šatech se jí moc nedaří, v šedé mase se blýská jak drahokam. Přiskakuje k ní voják a drapne ji za paži. Snaží se mu vytrhnout, marně. Třepotá se jako motýl lapený do sí»ky.

„Ji máme,“ zazní drsný hlas nad lokálem, přehlušuje zvuky ústupu. „Ještě jeho a... “

„Ona mi stačí,“ křivě se usměje velitel.

*

Vlečou ji městem neznámo kam. Klopýtá po dlažbě a snaží se neupadnout. V davu před Dírou zahlédla barda. Uteč, prosí její oči. Poslední pohled. Tak už běž. O mě se nestarej barde. Uteč! Uteč! Uteč! Táhnou ji dál. Šílené tempo. Sen o volnosti a putování se pomalu rozplývá. Jen ona, vojáci a křivácký velitel. Co bude? Zoufalost. Slzy. Bláznivý běh městem se chýlí ke konci. Pevnost gardy její nový domov. Na jak dlouho?

*

„Víš jak se trestají ti, co nemají licenci?“ ptá se Erwiny velitel. Odpověď ho stejně nezajímá, má už s ní dávno vlastní plány. Stojí před ním jen ve svém tanečním rouše. Zoufale si přeje být někde jinde. Daleko. Pryč od toho zvířete. Nakonec zavrtí hlavou.

„Nevíš maličká,“ hraný údiv. „Za to je smrt,“ s potěšením sleduje, jak se jí rozšířily panenky hrůzou. „Možná by ses mohla vykoupit,“ ze zadu k ní přistupuje. Hladí ji po vlasech, po stehně. „Co ty na to?“ sevře jí v náručí a násilně ji otočí k sobě obličejem. Vyhrknou jí slzy bolesti a ponížení. Chce se jí zvracet, točí se jí hlava. Odpor a hnus. Sebere poslední zbytky odvahy a hrdosti.

„Radši umřu,“ zašeptá.

„Nechceš si to promyslet,“ slyší slídivý hlas u ucha.

„Nechci! Nechci! Nechci!“ rozkřičí se a vytrhne se ze slizkého objetí. Neví, co dělá. Jen mu chce vrátit to ponížení, které ji způsobil. Napřáhne drobnou ruku za»atou v pěst.

„Couro! Děvko!“ zařve velitel a vlepí jí pořádnou facku. Spadne na zem. Sladká chu» krve se vpíjí do koberce.

„Koukejte ji pověsit!“ řve velitel na vojáky.

*

Odvlekli ji do špinavé cely a hodili po ní šedou košili – nový oblek. Před tím si s ní ještě pohráli. S vypětím všech sil si přetáhne košili přes hlavu. Schoulí se na plesnivé slámě v rohu. Na ještě před pár hodinami jasném obličeji zasychá krev. Vyděšené ptáče v koutě. Beznaděj. Strach. Ponížení. Zoufalost. Blíží se konec. Už ani slzy netečou. Najednou se ve ztrápené hlavě vyjasní. Nelituje toho, že s bardem utekla z domova. Byly to její nejš»astnější týdny v životě. Konečně našla smysl života. Tančila – byla. Je ráda, že barda nedostali. Třeba jednou bude v jiném městě zpívat její příběh a možná se nad ním lidé rozpláčou. Sebere poslední síly, postaví se na vratké nohy. První nejisté krůčky. Roztančí se. Temná cela jakoby se rozsvítila. Tančí v zběsilém rytmu. Poslední tanec. Tančí a tančí až se nakonec rozplyne a zmizí. Je volná. Ráno je cela prázdná...

*

Stařec končí své vyprávění. Do žebrácké misky padají drobné mince. Ženy utírají slzy do cípů zástěr. Posluchači jsou spokojení. Lidé jsou spokojeni, připadá jim, že příběh skončil dobře. V dnešní neklidné době nikdo nechce slyšet příběhy se špatným koncem. Nezáleží na tom, že skutečnost byla jiná. Nuzák otočí své oči směrem k šibenici.

Připadá mu jakoby to bylo včera. Vzpomínky jsou dosud živé. Pro Erwinu se tenkrát š»astný konec nekonal. Její křehké tělo se houpe na provaze. Nohy se cukají, vypadá to jakoby chtěla někam utéct. Utíkala celý život, ale tenhle závod nemůže vyhrát. Tělo si to ale neuvědomuje a dál sebou škube. Nakonec se nožky přestávají mrskat, už se unavily. Tvář však nehyzdí strach ze smrti. Usmívá se, protože zůstala svobodná, nepokořená. Chlad. Konec. Dav pod šibenicí se rozchází. První nenasytní strávníci se začínají slétat na její slaďoučké tělo. Chtějí si pro sebe urvat co nejlepší díl. Erwinin bláznivý tanec života je dotančen. Osud roztáčí na parketu tisíce životů. Tenhle si připravil pro nejvznešenější z tanečnic, královnu zlodějů, omyl mezi kouzelníky, vévodkyni z Elimaru – lady Erwinu.

Žebrák si odplivne, nasaje vzduch mezi pahýly zubů. Sebere svoji misku. Na svůj denní chléb si vydělal. Šourá se pryč. Přemýšlí, kde jeho příběh ještě neslyšeli. Zavře oči a vidí ji, jak tančí v mokré trávě. Je právě to ráno, kdy mu zlomila nos. V koutku oka se starému sbírá slza. Pláče. Po kolikáté už? Za své slzy se nestydí, ale stydí se sám před sebou. Utekl, nechal ji trpět samotnou. Proč ji tenkrát poslechl? Mohl jí teď hrát na druhé straně písně a ona by tančila.

 

Autor: Vendy

 

  Komentáře
Jméno:

 

Text:

 

Ochrana proti spamu:
Napište číslici osm:
 

Rubína - 17.05.2010 | 16:32

Paráda, jen tak dál!

Peri - 29.04.2009 | 20:04

Chválím, líbí se mi to.
Máš tam pár chybek, ale kdo ne:-)

bcgroi - 20.12.2008 | 21:22

co se týče toho knižního vydýní, s tím bych moc nespěchal. hordy autorů čekají na vydání a nikdy se jim toho nedostane. ale je to dobré, to se musí nechat.

lollik - 27.09.2007 | 09:53

nejaky dlouhý ne na internetovou povídku

Arkyn - 06.03.2007 | 10:25

velmi zdarila povidka...mas talent

jarin - 05.02.2007 | 15:50

sqeleeee !!!
zasluzi si knizne vydanie...

Slay - 29.01.2007 | 18:49

výborné, moc se mi líbí!
Fakt pěkný příběh a popis - já bych jí nenechal umřít.......kdybych s ní měl scuka

Carwin Malin Velien - 13.01.2007 | 19:13

Skvělá povídka :-) od skvělé holčiny. Moc se mi líbí ten nápad.

Ogie - 06.01.2007 | 19:18

dobrý..

PanMim - 04.01.2007 | 19:48

ale di ta by byla u mně

Kat - 03.01.2007 | 16:32

jj, není to špatné, akorát ta "děvka" nemusela umřít a místo toho teï mohla být u mě doma:D

Jetro - 03.01.2007 | 00:27

Jednoznacne prst nahoru. Dobra prace ;)

 
Copyright © 2005 - 2019 Heroes Centrum