Heroes 7
Heroes 6
Heroes 5
Heroes 4
Heroes 3
Heroes 2
Heroes 1
Dark Messiah
Fórum

Heroes Centrum - Česká centrála pro sérii HoMM

Heroes Centrum banner
Okov
 

„A smrt je zlo, tak bozi uznali, vždy» kdyby byla krásná, také by umírali.“  Sapfó

 

Strážný rozsvěcel poslední pochodeň na ochozu věže. Podvečer se spolu se zbytky slunce ztrácel za horizontem. Všechno tiše spalo. Lidé ulehli do svých postelí. Oheň pochodně praskal do večerního vzduchu. Město se propadlo do hlubin ticha. A dole v bludišti uliček města se pohnul stín. Rychle a obezřetně se postava plížila podél zdí. Nad tmavě modrou oblohou se začala valit mračna. Postava v kápi se ohlédla. Její bílá kůže na okamžik zazářila v přítmí. Nervózně se rozhlížela po ulici. Tiše se prosmýkla kolem rohu domu a už se chystala vklouznout do malého sklepního okénka u úpatí jednoho z domů. Její pláš» se při náhlé otočce se šustěním zavlnil. Postava se však okamžitě zastavila. Zpoza rohu se střetla s mladíkem. Jeho modrá zbroj prozrazovala stráže města. Na krku se mu houpal zajímavý malý přívěsek s měděným dráčkem. Podivný zakuklenec byl jaksi zakrslý a zpod pláště si mladíka prohlížel ledovýma očima. „Hej, ty, co tu chceš?“ otázal se strážce. Mužík vztekle zasyčel a rychle vklouzl do otvoru, kam měl namířeno. „Stůj! Kam utíkáš!“ křikl na něj strážce a hnal se za ním do sklepního okna. Noha mu sjela po kamenném otvoru. Vpadl do sklepení zahaleného temnotou, bez  sebemenšího zdroje světla. Propadl se do černočerné tmy. Pomalu tasil zbraň. Opatrně pokročil vpřed. Neviděl vůbec nic a začal se ho zmocňovat strach. Marně však tápal ve tmě, marně se snažil dostat ven. Byl v pasti. „Kdo je to, Morgene?“ ozval se poněkud hrubý a chladný hlas. „Strážce, narazil jsem na něj u vchodu,“ odpověděl hlas mužíka s pláštěm. Strážce se zmateně rozhlížel temnotou. Byl jako v pavučině, svázán neproniknutelnou tmou. „Jeho chyba…“ konstatoval hlas. Voják již zběsile máchal mečem kolem sebe. Chtěl pryč, pryč z toho tmavého vězení. Èerná náruč ho obepínala ze všech stran. „Mám ho zabít?“ sykl mužík. Nastalo krátké ticho rušené pouze nářkem zmatného strážce. „Øízni ho,“ přikázal hlas. „Jak poroučíte, pane,“ Voják už šílel strachy a v záchvatu bezmocnosti narážel do stěn sklepení. Vzduchem prolétla čepel. Voják se sesunul k zemi, držíce si hrdlo. Krev mu protékala mezi prsty a zkrápěla oděv. Nebyl schopen vydat hlásku. Slyšel kroky. Zněly sklepením jako zvony, zvony které odbíjejí konec. Cosi neskutečně ledového ho chytilo za ruku a přitáhlo k sobě. Venku už začaly na zem dopadat první kapky vody. Cítil, jak mu strach prostupuje tělo a zavrtává se mu jako ledové jehličky do kostí. Neodvážil se pohnout. Blesk prořízl temnotu nad městem a na kratičký děsivý okamžik světlo proniklo i sklepním okénkem do útrob sklepení. Před vojákem se tyčila vysoká štíhlá postava. Děs v jeho očích se spojil s němým výkřikem. Krkem mu projela bolest. Bolest, která ho zněla naplnila. Už nedokázal vnímat nic jiného.

 

 Druhý den se již město neprobudilo. Mrak smrti nad ním rozprostřel křídla. Jako jed se rozšířil do všech koutů města a pohltil ho. Třicet let na něm leželo ticho, třicet let ho obcházel strach. Až nadešla hodina probuzení.

 

Zvuk koňských kopyt se nesl branou hlavního města Gryfí říše, velkolepým Městem světla, slavným  Talonguardem. Vysoké věže, modré prapory a tisíce býlích domů. Taková byla sláva Talonguardu. Jezdec sesedl z koně před mohutnou sochou krále Nicolea, podal uzdu panoši a spěchal ulicemi. Uvítal ho jásot a tleskot nespočet rukou. Davy lidí se shromažďovaly kolem dlážděné cesty a výkřiky slávy a poklon doprovázely jezdce celou ulicí. Avšak jezdec si jich nevšímal. Nesnášel to. Rychlým krokem dorazil k širokým dveřím a zprudka je za nadšenými hlasy přibouchl. Ano, byl hrdina. To, co pro říši vykonal, mu vyneslo mnoho. Ale také mnoho ztratil. Nyní byl svědkem toho, co ostatní lidé nevěděli. Poznal skutečnou pravdu, o říši a jejích prostředcích. Věděl, jak král vládne a jak všeho dosáhl. Věděl, čeho je král schopen. Pro ostatní to byl mocný vůdce, beze strachu. který je ochrání. Ale on poznal, co neměl. Poznal, jaké má  král úmysly se svým „milovaným lidem“. Rada už dávno ztratila moc rozhodovat a král si toho byl vědom. Nyní Rady využíval, jak jen mohl. A viděl také, co král způsobil. Mrtvé vojáky padajících po tisících do hlubin války, hořící těla zmítající se v kalužích krve a bláta. Pro krále a jeho slávu. Na to nikdy nezapomněl. A také vždy svou zemi ochránil. Nejednou se Nicoleasovi vzepřel. Dokonce vedl svůj oddíl na pomoc elfům, při vpádu démonů, kde zemřel jejich hrdina Belgof, kterého dokonce spařil bojovat v obřích šicích démonů a spatřil také, jak padl. Kvůli králově rozmaru totiž přišla jeho armáda pozdě. Démoni byli zahnáni, ale elfové utrpěli obrovské ztráty, ze kterých se dosud jejich říše nevzpamatovala. Pro slávu krále. Pro tyto hrdinské činy byl lidem nazýván vyvoleným. Lid ho zbožňoval. A to král nesnesl. Pronásledoval ho a dával čím dál obtížnější úkoly. Vždy zvítězil. To, že byl pozván až sem, proto nevěstilo nic dobrého. Král měl nyní černé myšlenky…

 

Když usedl za kamenný stůl v Zlaté síni, ostatní už na něj čekali. Rada, kněží, generálové a rytíři Gryfí říše. A všichni podléhali moci šíleného krále. Mnoho z nich král zahubil pro slávu a věhlas. Adrius už králi dávno nevěřil. Ano, tak znělo to jméno, které lid provolával. Adrius. „Jdeš pozdě,“ uvítal ho Nicoleas a nezakryl jízlivý úsměv. „Nevážíš si mne snad a tím i celé říše? Jsem ti pro smích?“ „Ne,“ odpověděl, aniž by na krále pohlédl. „Dívej se králi do oči, když s ním hovoříš!“ rozkřikl se Nicoleas. Adrius pomalu pootočil hlavou „Ne,“ zopakoval odpověď a upíral oči přímo do královy tváře. Na chvíli se jejich pohledy střetli, pak si však král posměšně odfrkl „Myslíš si, že jsi všemocný, že jsi vyvolený, jak ti říká lid,“ procedil mezi zuby „ale já jsem zde vládcem, ne ty,“ provrtal ho očima. „Ale proto zde nejsme,“ opět se mu na tvář vrátil potutelný usměv. „Jsme zde proto, že vyberu jednoho z vás, aby se stal tím nejslavnějším z vás všech,“ Rada i rytíři zpozorněli a zahleděli se na něj k protějšímu konci stolu. „Již dlouho, od vlády mého otce,“ začal král „je město If, nebo jak mu někteří říkají, Město prokletých izolováno od naší Gryfí říše. Dříve to bylo velké a strategicky neocenitelné město. Vyberu jednoho z vás, který si s sebou na výpravu vezme svých pět mužů z pluku a přinese mi opravdové, říkám opravdové podložené informace o zlu, které tam údajně přebývá,“ těkal očima od jednoho přísedícího k druhému. „Není to úkol hodný hrdinů?“ zvedl hlavu a sevřel opěradlo židle. Hrobové ticho mu zaznělo v odpověď. „Copak? Slavní rytíři hodlají zklamat krále?“ Opět ticho. „Nikdo?“ sykl teď už nevrle král. „Pane,“ osmělil se jeden z rytířů „proč nás tam posíláš? Je to čiré šílenství, vkročit tam. Posíláš nás na smrt. Na tom městě leží stín.“ V králi se pěnila krev. Evidentní napětí ho nutilo křičet, ale ovládl se, pouze sevřel opěradlo tak pevně, až mu konečky prstů zbělely. „Milý Adamusi,“ přitočil se k němu „jsem tvůj král?“ „Ano, pane,“ znejistěl Adamus. „A uděláš vše, co ti král přikáže?“ Adamus váhal. Nicoleas se sehnul až k jeho hlavě. „A víš, že nyní je tvá žena a syn v mém hradě a tři stráže stojí před jejich komnatou?“ Adamus poděšeně pohlédl na královu tvář. Kypěla pohrdáním a výsměchem. „To nesmíš…nemůžeš…“ sípal. „Já že nemůžu? Já že nesmím? Já můžu cokoliv!“ rozkřičel se. „ Můžu vás všechny do jednoho dát popravit, můžu vypálit celé město a to jen proto, že budu chtít! Já totiž mám moc. A moc je vše! Chci, aby na mě lidé shlíželi jako na vojevůdce, co dobyl pro říši nová území, co pro ně bude bohem! A nikdo, nikdo mi nebude odporovat,“ Všichni v sále ztichli, ohromeni královým hněvem. Král byl šílený. „Jak můžeš mluvit o lidech, když pro svůj lid jsi neudělal nic, jen války a bitvy. Slibuješ jim blahobyt a ano, na první pohled tak říše vypadá. Ale stačí projet první čtvrtí Talonguardu a za řekou jsou chatrče, ulice plné špíny a chudoby. Nikdy pro ně nemůžeš být bohem,“ Nicoleas zíral na Adriuse jako přimrazený. Zdál se naprosto překvapen. „Jak se opovažuješ…“ přistoupil k němu. „Jediným pohybem mé ruky tu mohu zahubit vás všechny!“ Luskl prsty. Těžké dveře se rozletěly. Do sálu se napochodoval tucet vojáků. „No?“ ušklíbl se král. „Tak nepokoušej štěstěnu. Je velmi, velmi vrtkavá,“ Otočil se k ostatním. Všechny začaly ovládat obavy a zmatek. „Tak kdo mi udělá radost a padne pro vlast?“ začal procházet mezi nimi. „Co ty Agrelli? Nebo ty Camhelme?“ Nikdo se ani nepohnul. „Nech je na pokoji, Nicolee.“ Nevydržel už úzkostné pohledy přísedících Adrius. Král už zrudl a tváře se mu zabarvily do nachového odstínu. „Tak to už by stačilo!“ zařval. Chvíli vztekle soptil, ale najednou se mu po tváři rozhostil výraz čiré radosti. „Ty, ty půjdeš, ty náš hrdino,“ zazubil se. Adrius sevřel pěsti. „Přijímáš můj rozkaz?“ otázal se hlasem plným ironie. „ A co mi zbývá, když ti u nohou leží hromada věrných psů, co se můžou utlouct aby se ti zavděčili?“ odsekl. Král se pouze pousmál. „Však v tom je má síla.“ Øekl sladce. „Nyní ukaž sílu ty. Sezení je u konce.“ rozpřáhl se rukou. Všichni začali chvatně odcházet. Nicoleas však ještě chytil vstávajícího Adriuse za rameno a zašeptal s očividnou radostí, kterou mu to přinášelo „Hodně štěstí, hrdino,“ 

 

„Nebudu riskovat pět mužů, kvůli králově paranoie!“ skočil Adrius do diskuse, která se strhla po jeho příchodu do velitelského stanu v táboře pod Talonguardem. Jeho vojevůdci se mu snažili vnutit buď vzpouru, rebelii, kapitulaci… Už to nesnesl dále poslouchat. „Co bych dokázal kapitulací? Co by přinesla vzpoura? Válku. A to Nicoleas chce. Chce mít důvod, aby nás mohl všechny nechat pověsit,“ Všichni ztichli. Jestli to mám udělat, tak to však udělám sám a nebudu nikoho nutit, aby do toho proklatého města šel někdo další. Nebudu nikoho vláčet do náruče smrti. „Já půjdu,“ ozval se hlas za jejich zády. Adrius se pomalu otočil. Stál tam Adamus s odhodlaným výrazem na vousaté tváři. „Adamusi,…“ pokusil se mu to rozmluvit Adrius. „Ne. Já to chci udělat. Ukáži králi, že se ho nebojím.“ Adrius neviděl východisko. Tohle nemohl odmítnout. „Dobrá,“ povzdychl si „pak však věz, že tohle není výprava hrdinů. Tohle je výprava šílenství, která nemá jiného konce, než smrt. To místo je ztracené,“

 

S úsvitem vyjely branou s modrými plachtami a znakem zlatého gryfa dvě postavy. Mířily k horám. Na zádech se jim leskly štíty a meče. Jejich cesta začala.

 

„Přes hory pojedeme kolem týdne. Jak však překonáme Pustinu, která nás dělí od města, to nevím. Neexistují tam žádné stezky, ani karavany tam nejezdí. Je to jen holá pouš».“ Sesedl Adrian z koně. „Nabereme vodu z řeky u úpatí hor Deraas. Musíme také s sebou vzít kůže a přikrývky, noční mráz tam bude nesnesitelný. A samozřejmě denní žár. To bude největší nepřítel.“ Jeli již třetí den. Adrius se mocně napil z měchu s vínem a otřel si rukávem ústa. „Šetři s ním, bude ho potřeba,“ nezvedl Adamus oči od ohně, který rozdělal. Za celou cestu téměř nepromluvil. Adrius k němu přisedl. „Pořád nevím, proč jsi se mnou odjel,“ řekl a odložil měch. „Vždy» tvá žena a syn…“ Adamus ho však přerušil. „Ano… můj syn…“ Na chvíli mlčel a zíral do žhavých uhlíků. Adrian si všiml medailonku ve tvaru dráčka, se kterým si pohrával v ruce. „Měl jsem i druhého syna. Kdysi,“ hlesl. Adrian zpozorněl a prohlížel si jeho výraz. Nebylo možné rozpoznat jediný pocit, který by tvář prozrazovala. „Byl jsem tehdy mladý. Nyní jsem již stár, považ, za pár let mi bude padesát… to už není věk rytíře,“ opět se na chvíli odmlčel. „ Jmenoval se Alkias. Byl to výborný šermíř a já ho měl rád, myslel jsem, že bude mím nástupcem v Radě. Jednou mi řekl, že chce být jako já…“ zašeptal. Jeho pohled se ztratil do neznáma. „Nebyly mezi námi překážky. Co víc si může otec přát?“ tón hlasu se mu pozvolna měnil. „Vždycky chtěl ke strážím a to jsem mu taky splnil. Poslal jsem ho do pevnosti v If…Poslal jsem ho na smrt…“ Oheň monotóně praskal do okolní tmy. Adrius se nezmohl na slovo. „Zemřel jako všichni ostatní. Chci to město vidět. Musím ho vidět. Proto tam jdu,“ zalykal se Adamus a hlas se mu zlomil. „Proč jen to takhle končí? Proč?“

 

Za týden již sestupovali z hor. Jako obvykle skoro nemluvili. Před nimi se rozprostírala pustina. Seschlé stromy, kameny trčící z písku a rozpraskaná země. A tam někde leželo If, Město prokletých. Koním se kopyta bořila do trhlin a písku, suchá hlína se jim drolila pod nohama. Žár je neúprosně pálil do zad. Na horizontu se však vznášel mrak. Temný příkrov, který halil cestu. Jako obrovský kámen je tížil a vzduch jakoby těžkl. Cesta pustinou byla nesnesitelná. Rty měli rozpraskané od písku a horka, pot se jim lepil na šaty. Tak vypadá cesta ke smrti.

 

Po čtyřech dnech plahočení vřesovišti je probudil ryk koní. Z duny u strmé ostré skály se nesl oblak prachu. „Co se děje?“ vyskočil Adamus. „Nomádi!“ vykřikl Adrius a ukázal za obrovský přesyp. Z kopce se řítila skupina asi tuctu jezdců. Jedna postava se napřímila. Tětiva  zasvištěla. Šíp neminul cíl. Adriusův kůň  se s rykem zhroutil do písku. „K zemi!“ zařval Adamus. „Schovej se za jeho tělo!“ Okamžitě skočili za zakrvácené zvíře. Do země vedle nich se zaryly další šípy. Ozval se křik nájezdníků. „Až přijedou sem, zaútočíme,“ kývl na něj Adamus. První nomád tasil šavli. Adrius vyskočil z úkrytu. Zaznělo skřípění kovu o kov. Adamus se postavil dalšímu jezdci. Do štítu se mu prudce zařízlo kopí. Adrius srazil koně úderem do šíje. Zvíře se vzepjalo a jezdec se převalil přes jeho záda. Èepel se prorvala nájezdníkovým tělem. Další úder zasáhl Adriuse znenadání do ramene. Jeho těžká zbroj se promáčkla a jílec narazil na kůži. Rána ho povalila na zem. Adamus napnul svůj luk. Nomád v černém hábitu s křikem spadl z koně. Šíp mu prorazil hrudník. Adrius namáhavě vstal. Jezdcova šavle prosvištěla kolem jeho hlavy. Adrius se však  otočil a srazil jezdce ze sedla. Ten se však okamžitě vzpamatoval a  opět se postavil na nohy a stanul protivníkovi tváří v tvář. Jeho ošlehanou postavu kryl šatek a dlouhý pláš». Zařval a vrhl se v útok. Adrius nastavil štít a opětoval úder. Mrštnost nepřítele ho překvapila. Rána ho neúprosně pálila. Nomád sekl po jeho boku, meče se opět setkaly za kovového cinkotu. Nomád se otočil za jeho zády. Máchl šavlí přímo po jeho zádech. Adrius však neváhal. Štítem udeřil nájezdníka do tváře. Vzápětí se nomád skácel do písku. Tělem nájezdníka projel Adriusův meč. Adamusův protivník si křečovitě svíral hruď. Jeho tvář se zhroutila do písku. Oba těžce oddechovali. Na zemi leželi čtyři mrtví. Ostatní se dali na útěk. „Jsi raněn?“ přispěchal k němu Adamus. „V pořádku, něco přece musím zvládnout, ne?“ ušklíbl se Adrius. Roztrhl svůj rukáv a převázal ránu. „Ještě dva dny cesty vydrž, pak se konečně budeme moci vydat zpátky,“ otíral si Adamus jílec meče. Podíval se na tvář jednoho z padlích. „Někdy musím přemýšlet o tom, co ho k tomu donutilo, loupit a vraždit,“ díval se do vyhaslých očí. „Chudoba? Strach? Hlad? Co je tohle za svět…“ odvrátil pohled. Adrius na něj pozorně hleděl. „Ještě dva dny,“

 

Èerná rokle se před nimi rozevřela jako dračí chřtán. Nad údolím ležel podivný stín a zápach se nesl okolím jako jed. Barvy splývaly do ponuré monotóní šedi. Zde již nebylo horko. Jen mírný mráz se vkrádal do všech částí těla a postupně je ochrnul. Chlad se jim zavrtával do morku kostí.. „Prokleté město,“ Hradby se tyčily jako skály a věže se ztrácely v oparu. Všude se držely stíny. Cesta sem trvala déle, než čekali, protože museli jet na jednom koni. Ten již byl k smrti vyčerpaný. Oči měl podlité krví a nohy rozedřené od písku. „Projdeme vchodem kolem hlásky, jít branou by bylo šílenství,“ pobídl Adamus koně. Adrius byl bledý. Rána se zanítila. Avšak držel se zpříma a nedával nic najevo. Nikde nikdo. Koně uvázali raději dál od města. Dovnitř pokračovali pěšky. Adamus se zastavil. „Než vejdeme dovnitř, ukážu ti tohle,“ vyndal z náprsní kapsy malou lahvičku. Z tekutiny vycházelo oslnivé bílé světlo. „Tohle je svěcená voda. Pokud tam něco, nedejbože, najdeme, tohle použiješ, ano?“ „Samozřejmě,“ přikývl Adrius. Vrzot dveří hlásky se městem rozlehl jako zvuk trubky. Rozléhal se do němých ulic, zdí a domů. Vše halilo ticho. To bylo vše, co naplňovalo zdejší stěny. Neproniknutelná bariéra ticha. Hláska byla bez stráže. Město bylo prázdné. Nic se nepohnulo, nic se neozvalo. Slyšeli vlastní dech i tlukot srdce. Èerná voda řeky protékající městem byla ledová a ležela bez hnutí. „Co se to tu k čertu stalo?“ procedil mezi zuby Adrius. „Nemám tušení,“ Adamus sáhl pro jakýsi ošumělý svitek. Rozložil ho. „Tohle je plán města,“ vysvětlil. „Dostal jsem ho od jednoho podivína v putyce,“ Ukázal prstem na značku v pergamenu. „Tady je hlavní síň a tady kostel. Musíme se dostat na nádvoří.“ Ulice bez života je tiše sledovaly. Ač se snažili sebevíc, jejich krok se nesl daleko před nimi. Mrazivá atmosféra jakoby houstla. „Tady,“ zastavil Adamus. Vzhlédl od pergamenu. Zůstali stát jako omráčení. Místo kostela stála obrovská ruina s kůly a na nich nabodanými hlavami. A uprostřed, uprostřed ležela obrovská hromada těl. Puch shnilého masa jim pronikal až do mozku. Adrius musel potlačit zvracení. Mezi mrtvolami byli muži, vojáci, děti, ženy, starci, nemluvňata… Příšerný pohled. „Co je tohle?“ odvrátil Adrius pohled od hrůzného panorama.  Za těly stála honosná budova ověnčená svíčkami. Vosk se rozléval po schodech a tvořil široký pás bílé krve. Purpurový koberec vedl k masivním dveřím. Přes okna visely černé prapory. „Někdo tu žije!“ zděsil se Adrius. „Ale kdo tohle proboha mohl udělat?“ „Nekromanti,“ pronesl tiše Adamus se zhnuseným výrazem a tasil. „Cože? Myslel jsem, že je Stříbrná města vyhubila…“ nevěřil Adrius. „Evidentně ne všechny,“ odpověděl Adamus. „Velmi, velmi správně,“ Zděšením sebou cukli. Krev jim ztuhla v žilách. Ve dveřích stál muž. Vysoký a bledý. „Ano, je to tak. Èarodějové nás hnali do hor, upalovali a popírali naší existenci. Ale tomu už je konec. Já jsem se vrátil,“ Za jeho zády se krčila malá postava s kapucí přes hlavu. Adrius ani Adamus nebyli schopni slova. Byli v pasti. Vydáni na milost a nemilost samotné smrti. To byla ta králova sláva. „Já jsem očistil tohle město od vás, živých, kteří jako nákaza zaplavujete tento svět.“ Adrius viděl, jak se Adamusovy ruce sevřely. „A my jsme lék,“ pronesl bledý muž. „Jen smrt přináší mír a řád,“ začal pomalu sestupovat ze schodů. „Co…co jsi udělal s těmi lidmi? Všechny jsi je zabil?“ vydral ze sebe Adrius a ukázal na hnijící hromadu těl. Postava se nepatrně usmála. „Ne tak docela…Pohleď,“ Nádvoří zaplnil podivný klapot. Z domů a ulic se začaly trousit postavy. Postavy mrtvých. Brzy jejich proud přerostl v obrovský zástup. Jako kobylky zaplnily nádvoří. Bez hlesu, bez zvuku, jen s němými pohledy.  Maso jim viselo na zbytcích šlach, místo očí zbyly jen prázdné jamky na seschlé vysušené tváři. Mezi špinavými hadry jim prosvítala bílá žebra a kosti. Museli jich být stovky. „Jak jsi tohle mohl udělat?“ zděsil se s ohněm v očích Adamus. Tentokrát se postava usmála doopravdy a mezi rty se zaleskly špičaté zuby. „Je to upír,“ vydechl Adrius. „Již dlouho jsem čekal na tuto chvíli, na chvíli až sem přijde někdo, koho velmi potřebuji,“ pokračovala postava nevzrušeně. „Nyní jednoho z vás zabiji,“ Po zádech jim stékal ledový pot. „A pak jej vzkřísím jako svého sluhu. Se všemi vědomosti, které potřebuji pro tento svět. Velmi dlouho jsem spočíval ve své hrobce. A ten někdo mě dovede k vašemu městu,“ usmál se. „Ne!“ vykřikl Adamus. „ Upír se do něho zaryl rudýma očima. „Tenhle přívěsek jsem už viděl…“ pronesl a hleděl upřeně na Adamusův medailonek s dráčkem. „Jistě, už si vzpomínám,“ protáhl svoji tvář do širokého úsměvu. Adamus hořel vzteky, jeho krev se vařila, oči naplňoval vztek. „Pak vyberu tebe. Cítím v tobě záš»… Zemřela ti zde rodina…A nyní mě sám dovedeš k tomu, co zní zbylo,“ zazubil se. „Zabiješ je ty,“ Adamus se s řevem vrhl proti upírovi. „Ne, Adamusi!“ vykřikl Adrius. Pozdě. Upír se mu nelidskou rychlostí vrhl vstříc. Jeho útok byl natolik rychlý a nečekaný, že Adamus nestihl ani zareagovat. Na hrudi a obličeji se mu začervenaly hluboké rudé jizvy. Skácel se k zemi. „Ne, proboha, ne!“ zalykal se Adrius. Upír pohodil svými černými dlouhými vlasy a přišlápl Adamusovi ruku. Armáda mrtvých vyčkávala bez jediného pohnutí. „Blázne,“ přitlačil nohu. Ozval se praskot a Adamusův křik. Klouby prstů povolily. Upír uvolnil sevření. Adamus se začal pomalu plazit od nemrtvého. Adrius mu vyběhl vstříc. Zachytil jeho hlavu.  Z koutku úst mu stékala krev. „Adriusi…zachraň prosím mou rodinu…nenech ji zemřít…podruhé ne…varuj město,“ „Ano, to ti slibuji,“ zapřísáhl se Adrius a chytil ho za ruku. Ucítil chladné sklo na dlani. Adamus mu podával onu zářivou lahvičku. Na jeho zakrvácenou  tvář dopadla slza. „A co se tebe týče,“ blížil se upír. „Nepotřebuji tě. Podpoříš řady mé armády. Zabijte ho,“ přikázal. Děsivá armáda se dala do pohybu. Adrius tasil a připravil se na boj. Nemrtví se blížili pomalu. Zatlačovali ho pořád zpátky, dál od Adamusova těla. Shluk nepřátel se neustále zužoval. Adrius cítil všechny prázdné pohledy, které na něj upírali, strnulé tváře a rozšklebené čelisti, které jakoby na něj vrhaly posměšné škleby. Nemohl nic udělat. Jen bojovat. Už dál neustupoval. Musí se odsud dostat a varovat Talonguard. Nesmí zklamat Adamuse. Vrhl se do mračna nemrtvých. Meč rozčísl chladný vzduch nad lebkou jednoho kostlivce, který však štítem ránu zastavil. Razance úderu ho však zasáhla takovou silou, že předloktí zakřupalo. Ruka nemrtvého se roztříštila. Adrius neváhal a dál se prodíral děsivou přesilou. Kostlivcova žebra se roz»ala, další však už nahradil jeho pozici. Vztahovali k němu své ruce, sápali se bezhlavě po jeho těle. Další uder zasáhl nemrtvého do hrudi, ten však pokračoval dále v cestě. Kdo proboha stvořil takové stvůry? Upír sledoval jeho marné počínání s ledovým klidem. Davy zombie se mu vrhaly do cesty, nedbaly na utržené rány, dál se valili jako nekončící lavina masa a kostí. Kolem Adriuse se utvořil kruh. Kruh, ze kterého nebylo úniku. Už nemohl dále. Rameno ho pálilo, síly ubývaly. Nespočet rukou ho svíral a táhl k zemi. Poslední možnost však dosud svíral v ruce. S posledními zbytky síly utnul ruku nemrtvého svírajícího jeho zápěstí a zdvihl lahvičku vysoko nad hlavu. „Nechte mě projít!“ vykřikl. Jako by nemrtvými projel blesk. Kruh okolo něj se okamžitě rozpadl. Nemrtví prchali před světlem a snažili se dostat z jeho dosahu. Upír vztekle zasyčel. „Nechte mě projít!“ opakoval Adrius a opatrně postupoval mračnem nepřátel. „Nám neunikneš. Nikdo neunikne. Co jsem chtěl, to mám,“ sykl upír. Nevidíme se naposled,“ ujistil ho a zmizel v davu nemrtvých. Nebyl na něm vidět strach. Pouze nenávist. Adrius utíkal širokou ulicí vedoucí k bráně. Armáda mrtvých se valila za ním. Mrtvoly se za ním hrnuli jako jednolitá řada. Adrius ke svému zděšení zjistil, že světlo pohasíná. Dolehl k němu upírův smích. Zmocnily se ho obavy a strach. Èerná brána byla zavřena na širokou závoru. Udýchán k ní doběhl a ohlédl se. Ze všech oken, dveří, místností a chodeb se valili nemrtví. Zatlačil na masivní páku. Rameno příšerně zabolelo. Nepřestal však a ještě zvýšil své úsilí. Dav mrtvých už byl pouhých pár metrů od něj. Petlice povolila. S výkřikem rozrazil jedno křídlo brány. Prudce ji za sebou zabouchl. Okamžitě ucítil nárazy z druhé strany brány. Dal se na zběsilý úprk. Kůň stál uvázán u seschlého stromu u úpatí skály. Brána za ním se rozletěla dokořán. Příval nemrtvých zaplnil údolí. Kůň šílel strachy. Adrius se k němu dobelhal. Rána mu začala vypětím krvácet. Svaly ho pálili a zrak se mu začínal kalit. Vyhoupl se do sedla a tryskem se hnal od zkázy za ním. Unikl. Avšak stín nad městem se rozšířil. Vše začínalo pohlcovat šero. Město se probudilo. Jako černý pavouk se začaly z údolí valit šiky nespočtu nemrtvých.

 

Náskok, který získal, se začal brzy ztenčovat. Hnal koně přes pouš» neúprosným tempem. Za dva dny překonal polovinu pustiny. Kůň již dál bez odpočinku nemohl. Zvíře oddechovalo a z tlamy mu kapaly sliny. „Musíme to vydržet, prostě musíme,“ nevzdával se Adrius. „Tu zatracenou pouš» zdoláme, nikdy to nevzdám,“ Další dny jízdy pohltil písek a vedro Pustiny.

 

Nad Talonguardem mělo svítat. Avšak dnes slunce nevyšlo. Místo něj se nad městem rozprostřela mračna. Lidé zmateně utíkaly, chaos naplnil celé Město světla. Branou projel ztrhaný kůň s jezdcem s pomačkanou zbrojí v roztrhaných hadrech. Zvířeti se podlamovaly nohy. Jezdec jej poplácal po šíji a konečně propustil. Belhal se zmatkem v ulicích a opíral se o stěny bílých domů. Tentokrát už ho nevítal žádný potlesk a sláva. Nikdo si ho nevšímal. Stráže pobíhaly a křičely, lidé prchaly z města. Na obzoru se přes hory valilo černé vojsko. Adrius se dostal k oněm velkým dubovým dveřím, které dříve zabouchl před jásajícím lidem. Nyní tam čekal králův kůň s modrými pásy vyšívanými zlatem a vedle ležely bedny se zla»áky a královým majetkem, u kterých stáli vojáci s halapartnami. „Stůj, kdo jsi?“ zastavil ho strážce, když se přiblížil. „Adrius…“ odpověděl. Stráž si ho posměšně prohlédla. „Ani náhodou, vra» se zpátky, chudáku,“ Z brány vyšel Nicoleas. Opouštěl město, jako krysa opouští potápějící se loď. „Nicolee!“ zařval Adrius. Strážce mu zastoupil cestu. Král však ten hlas poznal. „Á, náš hrdina,“ přehodil si svůj nachový pláš» přes ruku. „Nějak pozdě, nezdá se ti? Víš co jsi proboha udělal?“ Osopil se na něj. „Cože?“ nechápal Adrius. „Poštval jsi na nás zkázu, je to tvoje vina!“ soptil král. Adrius stál jako opařený. Èekal od krále všelicos, ale ne tohle. Vytáhl meč a přiložil ho Nicoleovi ke krku. Stráže na něj okamžitě zamířily halapartnami. „Ani hnout nebo je král mrtev!“ zakřičel Adrius. „Udělejte co říká!“ sykl vztekle Nicoleas. „ Kde je Adamusova žena a syn?“ štěkl na krále. „Nevím, o tohle se nestarám,“ usmál se král. Adrius přitiskl jílec až k jeho bradě. „Ty jsi se nikdy o nic nestaral! Kde jsou?“ „No tak!“ svíjel se král „Øeknu ti to, vždy» už je stejně pozdě. Jsou v paláci, ve Zlaté síni, ostatně tam jsou všichni, které tu chci nechat zemřít,“ nezmizel mu úsměv z tváře. „Jsi šílený,“ procedil Adrius mezi zuby. „Ne, ty jsi hlupák, když tu zůstáváš,“ vytrhl se král ze sevření. Adrian se dal na útěk. Stráže se rozběhly za ním. „Nechte ho, jeho konec je stejně zpečetěn,“ mnul si Nicoleas hrdlo. Adrius spěchal palácem. Bílé stěny, zlaté sochy, chodby dlážděné mramorem…To vše nyní pohltí stín. Dveře do sálu byly zamčeny. „Né!“ bušil do nich Adrius „Øekl jsem, že to nevzdám!“ chopil se sekery, která zdobila veliký zlatý erb s královským gryfem. Sekera se zarazila do dřeva. Ozvaly se vyděšené výkřiky uvnitř síně. Adrius se prodral otvorem ve dveřích. Spatřil asi stovku lidí namačkaných v rozlehlém sále. Dlouhý stůl, u kterého zasedala Rada byl povalen u zdi. „Adriusi?“ vydechla nějaká žena v davu „Kde je můj muž?“ vyběhla z hloučku vystrašených lidí. Adrius ji chytil za ruce. Najednou nevěděl, co jí má říci. Bude to kruté tak jako tak. „Zabili ho… je mi to líto…“ Žena na něj poplašeně pohlédla. Pak propukla v pláč. „Né, to není možné…“ zajíkala se. „Všichni musíme pryč, rychle!“ zvolal na zmatený dav Adrius. „Jděte Severní branou, nemrtví útočí z jihu! Spěchejte!“ pobízel je. „Oni ho zabili…“ svíjela se žena na podlaze. „Teď musíš být silná, no tak…“ pokoušel se jí Adrius utišit a pomohl jí na nohy. „Teď utíkej k bráně s ostatními. Já vás doženu. Počkám, dokud všichni neodejdete,“ Síň se začala vyprazdňovat. Lidé prchali městem, dokonce i stráže se dávaly na zběsilý útěk. Nemrtví zaplňovali celý prostor před hradbami až k horám. Museli jich být ne stovky, ale tisíce. Síň byla prázdná. Všichni uprchlíci prchali Severní branou. Náhle se ozvala rána. Jižní brána se zhroutila. Sutiny se začaly kácet na dlážděné nádvoří. Vše zahalil prach. Lidé si kryli obličeje a zděšeně zírali na otvor ve zdi. V prachu se cosi hýbalo. Zazněly první výkřiky. Armáda temnot se valila ulicemi. „Rychle, spěchejte!“ křikl Adrian na uprchlíky. Tasil svůj meč. Hlasy desítek lidí zanikaly v dupotu obří armády. Nemrtví se valili přes domy, zabíjely, vraždily… Město Světla se proměnilo ve město smrti. Z otvoru ve zdi proudily šiky nemrtvých, zaplavovaly bílé ulice jako mor. A uprostřed nepřátelských vojů kráčel on. Vysoký bledý muž. A za ním… za ním na kříži taženém mrtvými byl ukřižován nahý Adamus.  Byl znetvořen nespočtem ran, ruce a nohy probité  hřeby, jeho hlava byla zalita krví. „Proč… proč jen to tak končí…“ opakoval Adrius Adamusova slova. „Jen hlupák se ptá proč, odvážný koná činy,“ dolehl k němu upírův hlas. Adrius zvedl hlavu. Po tváři mu stékala slza. Město hořelo, lidé se váleli v krvi pod nohama mrtvé armády. Na ulici před branou ležel Nicoleův kůň a královská koruna byla zakrvácena. Upír beze strachu kráčel k němu. Adrius neutíkal. „Adriusi!“ slyšel hlas Adamusovy ženy. „Nechte mě. Nechte mě tu,“ otočil se za ní. Nevěřícně na něj zírala. „No tak utíkejte!“ křikl Adrius. Žena se za ním naposledy zmateně ohlédla a s děsem v očích proběhla branou z města. Adrius se otočil zpět. Upír stál přímo před ním. „Ukončíme to,“ zasyčel. „To rozhodně!“ křikl Adrius a zaryl jílec meče do upírova těla. Upír se ani nepohnul. „Ještě toho hodně nevíš, hrdino…“ zasmál se nemrtvý. Uchopil jílec a nepřirozenou silou ho vyrval ze své hrudi a odhodil. Po ráně nezbyla ani stopa. Adrius vysílen a zbaven naděje padl na kolena. „Zabij mě. Už tyhle muka nechci dále snášet,“ Upír se k němu naklonil a na chvíli odhalil své špičáky. „Ne,“ Adrius k němu vzhlédl. „Budeš se na všechnu zkázu vašeho světa dívat,“ řekl sladce.

 

Èerné okovy mu svázaly ruce a sevřely mu zápěstí hrozivou a trýznivou silou. Jejich chlad ho studil. Nedokázal se soustředit na nic jiného. Chlad ho zbavil smyslů. Byl odsouzen k těmto okovům navždy. Nikdy je nesundá, nikdy se jich nezbaví. Ani po smrti. To byl jeho trest. A proč? Teď už znal odpověď. Pro slávu krále.

 

Autor: Gothic

 

  Komentáře
Jméno:

 

Text:

 

Ochrana proti spamu:
Napište číslici osm:
 

Makop - 10.03.2011 | 19:57

já bych řek že je to hodně dobrý tak nevím co meleš legolasi

legolas - 10.04.2008 | 14:52

je to dobrý ale cena míru je o trochu lepší
ale nějaké jiné povídky sou též dobrý

legolas - 19.09.2007 | 14:38

je to fkt výborný je to srovnatelný s cenou míru....

Verča - 22.11.2006 | 17:27

jo dobrý ale mohly by tam bejt fotky!!!!!!!!!!!!!

legolas - 09.10.2006 | 16:07

super ale podle mýho byla CENA MÍRU lepší

pig - 03.10.2006 | 17:32

Konečně se z dobrých stali normální lidi a ne nepřemožitelní bozi.

Brano - 18.07.2006 | 16:51

Dobre... Fakt dobre!

Jetro - 11.05.2006 | 11:53

Tak klobouk dolu Gothicu...

Czernovski - 11.05.2006 | 10:45

Gothicu, máš nádherný styl vypravování i líčení, neotřelé nápady a hlavně, to je nejdůležitější, prakticky bez závažných gramatických chyb! :) Jediné, co bych zlepšil, je větší využívání odstavců, lépe se to pak čte.

jarin - 12.04.2006 | 12:41

Tez mam rad Nekraky, ale ten hrdina si ma celkom ziskal, takze by ma potesilo pokracovanie ...

Kacer - 12.04.2006 | 00:01

pekna povidka, ja vzdycky fandil undeadum a ti to tady vyhrali na cele care !

jarin - 11.04.2006 | 15:34

Paradicka

PanMim - 07.04.2006 | 18:29

boojim

Paj3nc - 03.04.2006 | 21:11

Nápaditý...originální...plný dějstwí...dokonale si to dokážu předstawit...napínawost....JEDNODUŠE NEMÁM CO WYČÍTAT!!!

 
Copyright © 2005 - 2019 Heroes Centrum