Heroes Centrum - Česká centrála pro sérii HoMM

Elf Dras byl silně podivný elf. Stromy mu lezly na nervy a s poezií to nebylo lepší. Spíš horší.

    Ostatní elfové ho tolerovali jen proto, že byl pološílený sadista, kterého v dobách zatmění posílali proti hořícím bestiím a podobné havěti coby mobilní mlýnek na maso. Jinak se mu snažili vyhýbat hlavně kvůli jeho „slabým chvilkám“, při kterých se mírně řečeno nekontroloval a vyvraždil všechno živé na dosah jeho obouruční sekery. Protože od posledního zatmění uplynuly 3roky, tato zuřivost se stupňovala, jelikož mu chybělo démonické maso na odpis.

    Ano, Drasovi se mohla stát nějaká ošklivá nehoda, ale bez něj proti démonům neměli elfové šanci.

    Mimo jiné byla snaha Drasa spoutat řetězem. Snaha nesklidila mnoho úspěchů, protože s useknutou hlavou je svazování trochu problém. Zatmění bylo ještě daleko, tak elfové pod příslibem jatek Drasa přemluvili, aby si šel trochu zařádit v pekle.

    Existovala jakási pekelná výpadová branka hluboko pod zemí. Vedla k ní chodba přeplněná různými menšími zrůdičkami. K tomu není co dodat, snad jen to, že po Drasově průchodu v ní bylo vlhko, na které nestačilo ani stoupající pekelné vedro. Před branou stál Střážce: „Tudy neprojdeš!!!“ zaduněl. „Co? promiň –trochu jsem se zamyslel“ probral se z úvah Dras. Střážce to zopakoval. Hodně nahlas...

    „Teď!, teď ti řeknu co opravdu neuvěřitelně nesnášim, zasyčel Dras. Víš co to je?!...NE? Tak já ti to povím...... JSOU TO HLASITÝ LIDI „ Zařval a elegantní piuretou se sekerou v ruce ze Strážce udělal skvělý materiál na bifteky.

    Strážce byl pravděpodobně zvyklý na duševně vyrovnané rytíře bez bázně a hany...

    Brána byla otevřena a Dras v pekle. „To není peklo...to je ráj“ zašeptal nadšeně Dras a o první hořící duši si zapálil doutník.

    Dras potkal pekelné psisko: „Ahoj pejsku, víš co je to léčba akupunkturou?“ Pes nevěděl, ale vzápětí poznal. „Asi předbíhám svou dobu“, poznamenal Dras zamyšleně.

    Hlouběji v pekle zaujal ho úchvatný výjev mučení hříšných duší. „Zajímavé, tady bych se mohl lecos přiučit“, poznamenal Dras se zasněným výrazem ve tváři.

    Dras se toulal peklem několik týdnů. Nikdo o něm už nikdy neslyšel, jen když konečně přišlo zatmění, k slyšení byly zvěsti o zahlédnutí démona s mírně elfími rysy a šíleně žhnoucíma očima.

    Nikdo se o to ale nezajímal, protože postupující armáda běsů působila mnohem větší starosti.

    Například čaroději-generálovi Popelovi od Akademie.

    Popel vypadal jako vandrák díky častým pokusům s kouzly školy ohně.

    Momentálně se ztrácel v taktické mapě, kterou měl položenou vzhůru nohama: „Hele Rampouchu“, řekl Popel, „Nevíš náhodou co je tahle divná šipka? „Směr hospoda?“, navrhl Rampouch. „Já myslel, že na tý mapě hrajeme loďe...“, poznamenal Bláto. „A já zrovna nevnímal“, doplnil Smog.

    Popel tam už ale nebyl, protože si nechtěl spálit kancelář. Teď vztekle vrhal do běla rozžhavené ohnivé koule do noci. Náhle se ozvalo zachrop»ení a Popel zjistil, že sesmahl vládce města – známého sadistického tyrana. „Ups“, prohlásil Popel. „Je mi to TAK líto...“, pokračoval. Ale šel se stejně projistotu vyzpovídat do chrámu nějakého božstva. Knězi řekl: „Otče zabil jsem omylem našeho vládce“. „Cože, zabils vládce!?, zhrozil se kněz, to je sice zlé, ale nic si z toho nedělej, stanou se i horší věci...“, řekl a odmlčel se. „Ale aby ti náš nejvyšší odpustil, musíš porazit tu armádu, která se právě probourala hlavní branou – koneckonců je to to tvoje práce...“, pokračoval mírně vyčítavě kněz.

    Popel se tedy k bráně vypravil. V té době už hořela půlka města, ale s tím si Popel nedělal starosti, protože dotyčné město se mu stejně nikdy moc nelíbilo. Zdálo se mu moc přeplácané.

    Popel se rozhodl pro partyzánskou bitvu, iniciativně shromáždil zbývající vojáky a stáhl se s nimy na střechy budov. Jmenoval jim kapitána a on sám odešel do své pracovny připravit nějaké velkolepé, velkoplošné a devastující kouzlo. Raději dvě.

    Mezitím se vojáci na střechách pokoušeli šípy zpomalit postup zrůdiček s týpkem s velkou sekerou v čele. Zatím se jim zatím docela dařilo. Například jednomu vojákovi se podařilo jakousi křídlatou bestii trefit kuší tak, že stihla ve smrtelných křečích upálit pár dalších démonů. Démoni měli sice srdce z ohně, kůži však ne.

    Démoním kouzelníkům se ale nakonec podařilo své jednotky teleportovat na střechy a začala jatka. Zkrvavený zjev švihl skupinu vojáků bičem tak, že odlétli a rozmašírovali se o protější zeď. Jediné štěstí bylo, že útočníci nebyli moc odolní.

    Hodiny plynuly, bitva pokračovala a původně bílé zdi budov začínali nabírat poněkud navlhle červenou barvu.

    Popel, po různých přípravách silně nadopovaný magickou energií zatím došel k jistému rozhodnutí, u kterého ale pro uskutečnění musel opustit město.

    Vyšel proto ze své pracovny, velmi akčně smetl bleskem skupinu démonů, kteří k němu přišli na návštěvu a vkročil na popraskanou dlažbu.

    V dešti roztavených dlaždic upálil malého, nebezpečně vypadajícího skřeta s trojzubcem a nechutným výrazem. Směr Popelovi cesty se dal poznat podle do výše vyletujících, hořících popřípadě rozprsklých mrtvol.

    Mířil k bráně. Brána byla ucpaná různým rohatým svinstvem. Lokální kyselinový deštík to ale hravě vyřešil.

    Na kopečku za městem se Popel otočil a pozoroval město, které bylo plamenech.

    Popel načrtl kruh, do jehož středu se postavil on sám.

    Pak najednou pozvedl ruku a obloha nad městem se najednou „nasála“ do kruhu. Na místě, kde bývala obloha byl vidět vesmír, ale ne dlouho, protože hvězdy zakryl obrovský meteorit, padající na hromádku sazí, která dříve byla městem.

    „Trošku jsem to přeh...“ řekl Popel, než meteorit dopadl a z Popela se stal popel.

    Meteorit roztrhl celý kontinent, podnítil velmi významnou sopečnou činnost, veškerá magie unikla do vesmíru, a také zvedl velká oblaka prachu.

    Dál už to znáte.

    Takže žádní dinosauři, ale...

    Přitroublý čaroděj se sklony k megalomanství.