Heroes Centrum - Česká centrála pro sérii HoMM
- CENA MÍRU -
Slyšte, slyšte legendu,
o tom hrdinovi těchto věků,
co málokdy v strach upadal,
co vždy rád vesele se smál.
Ač jeho jména byla mnohá,
Kat ho řkáli nepřátelé a Ochránce jeho lid,
ti co spatřili ho s mečem v zbroji,
Belgofem ho tehdy zváti směli.
říkali, že svobodu měl rád,
a že jeho činy byly chrabré,
že jeho myšlenky byly čiré
a jeho srdce stejně tak.
Slyšte, slyšte legendu,
o tom hrdinovi těchto věků,
co málokdy v strach upadal
a za krále život dal…
„Hej, šenkýři! Tak nalejvej sakra! Mám sucho v puse, že bych bez grogu chcíp do minuty!“ Oči cizince, sedícího u stolku v samém rohu krčmy hrály živým ohněm a posměšně se leskly. „Tak dělej, krucinál!“ Kopl vztekle do židle. „Nebo chceš, abych ti s tím pomohl?“ Malý šedovlasý vychrtlý mužík s ušpiněnou zástěrou mu rychle přispěchal s vrchovatou sklenicí. „ Dej to sem!“ vytrhl mu grog z ruky. „No fuj! Co to je za blivajz?“ vyprskl a hodil sklenici po šenkýři. „Ale, ale…“ krčil se mužík. „Já ti dám „ale“, já ti upravím fasádu!“ Rozpřáhl své ohromné ruce se za»atými pěstmi. „ Hele, nech ho, jo? Nechceme tu potíže,“ zastoupil mu cestu muž, který seděl naproti cizincovi. „ Mě ten grog vždycky chutnal,“ Cizinec se zastavil. Mírně se mu vztekem klepaly prsty. Pomalu se na zastánce otočil. Nyní mu bylo dobře vidět do tváře. Byl naprosto rudý, jako při horečce. „ Ty, ty… ty se opovažuješ…“ supěl. V očích mu nyní tančil spalující plamen. Z cizince jakoby se šířil žár. Muž ucouvl a zakryl si obličej. Žár zesílil. Sklenice se začaly sypat z pultu. Židle se stoly se začaly převracet. Cizinec rostl spolu s ohněm v jeho srdci. Naběhly mu žíly a oči podebraly a proměnily se v žhavé uhlíky. „Nastal čas,“ vyšlo z jeho hrudi. Všichni naráz strnuli. „Plamenné vězení bylo otevřeno,“ opakoval nelidský hlas. „Zemřete…“ Tělo cizince se otevřelo. Země se roztřásla. Z útrob nebožáka vyšlehl oslnivý oheň. „ Je posedlý!“ zavřeštěl šenkýř. „ Je to démon! Pryč!“ Pekelný řev se rozlehl místností. Z hrudi se křečovitě prodrala rudá ruka. Cizinec se svíjel bolestí. Hořel pekelným ohněm. Náhle chvění ustalo. Sklenice se s cinkotem dokutálely. Muži se začali obezřetně sbírat ze země. Krčmu halil hustý kouř. Uprostřed místnosti ležela hromada spáleného masa. Ostrý zápach sežehlé kůže je udeřil do nosu. „ Je pryč?“ zeptal se šenkýř. V odpověď mu bylo hrobové ticho. Opatrně došel k hromadě. Strachem téměř nedýchal. Naklonil se… Hromada sebou trhla. „ Je tu!“ zavřeštěl šenkýř, než ho zachvátil pařát ověnčený plamenem. Krčma hořela. Do noci pronikly zoufalé výkřiky…
Klapot bot zněl Dlouhou síní. Krok byl vyrovnaný a rázný, přesto však prozrazoval, že něco není v pořádku. Zvuk se díky sloupoví podél síně dokonale rozléhal. Postava se zastavila před mohutnými kovanými dveřmi. Uchopila za zdobené klepadlo. Tři silné rány se rozduněly prastarým dřevem. Postava zatlačila do jednoho z křídel. S rachotem se otevřela. „ Vítej, Aldmare,“ pozdravil ho hlas. Za kulatým kamenným stolem se zvedal stupeň, potažen nachovým suknem až k nohám vysokého trůnu, na kterém seděl samotný Arniel, Nejvyšší král elfů, který vládl již druhé Zatmění a i přesto vypadal stále svěže a plný síly a neztrácel mladou tvář. Pokynul příchozímu. „ Díky, můj pane,“ uklonil se Aldmar.
„Nejprve se chci zeptat,“ začal král „ je už vše připraveno?“ „ Jistě, jen jednotky z okolí hranic s lidským královstvím mají zpoždění. Ale v jistém směru to může být i výhodou, přijdou-li jako posily v průběhu boje, pak by mohli být nanejvýš užiteční,“ oznámil Aldmar. „ Možná,“ zavrtěl hlavou Arniel
„ale v této válce bude potřeba všech mužů.“ Zdál se ustaraný a na jeho tváři se usadil stín. Opřel se o loket a promnul si bradu. „ Abychom zvítězili, bude potřeba hrdinů, Aldmare… A proto, jsi přece zde. Je tu, jak jsem žádal?“ zvedl obočí. „ Samozřejmě, můj pane,“ odvětil Aldmar. „ Souhlasil?“ vyzvídal Arniel. „ No, abych pravdu řekl…“ znejistěl „ pořád je naštvaný a odmítá jakoukoli spolupráci.“ „ Hmm, to se dalo čekat,“ pokýval hlavou král. „ Přiveď ho, promluvím s ním sám. Na jeho pomoci závisí náš život, Aldmare,“ „ Já vím, pane,“ sklopil oči.
„ Démoni musí být zastaveni ještě teď, pak už bude na odpor pozdě.“
„Belgofe!“ vytrhl ho ze vzpurných myšlenek hlas stráže. „ Belgofe, sám král tě žádá,“ „ Pro vás už přece žádný Belgof není. Pohřbili jste ho,“ odfrkl.
„Dělej, král nečeká!“ trhl strážce řetězem na Belgofových rukou. Ač nerad a plný odporu, musel poslechnout. Prošli mlčky branou citadely, přes nádvoří, až ke schodům vedoucím do Dlouhé síně.
„Dál jdeš sám,“ kopl ho dovnitř strážce a zabouchl za ním dveře. „ Hajzle!“ odplivl si Belgof. Rozhlédl se. „ Ha, tak jsem tu zas,“ pousmál se zvedajíc se ze studené dlážděné podlahy. „ Musí se dít něco zvláštního. Mě přece nepotřebují, nechtějí, jsem jim na nic,“ ušklíbl se při vzpomínce na slova, která mu říkali, když ho vyváděli z dvora. „ A teď se jim najednou hodím,“
„Přistup Belgofe,“ oslovil ho Arniel, jakmile se Belgof přes pouta na nohou i rukou dobelhal do králova sálu. Belgof poklekl. Ač cítil křivdu, králi byl vždy oddaný. Vždy» samotný Arniel ho kdysi prosadil do armády jako generála královských vojsk a udělal z něj opravdového, kdysi slavného hrdinu. Na to nemohl zapomenout. „ Belgofe, časy jsou zlé. Jistě jsi zpozoroval, že se něco děje.“ „ Ano, jen neustále netuším co. Vláčejí mě z vyhnanství v okovech a zacházejí se mnou jako se zajatcem. Kdysi to tu bylo jiné…“ „ Máš pravdu. Věk se změnil,“ sklopil pohled Arniel. Belgof vycítil znepokojení. „ Stalo se, co se už stalo. To, čeho jsme se tolik báli,“ Belgof ztuhl. Hlavou mu projel sled myšlenek. „ Už víš?“ otázal se ho zasmušile král. Co mohlo být tak strašné, že se sám král elfů na svém trůnu obával o osud království? „ Démoni…“ šeptl Belgof nevěřícně. „ Démoni prorazili stěny žaláře…“ všechna jeho zpupnost a pýcha vyprchala. Pochopil. „ Bohužel,“ přikývl Arniel. „ V tuto hodinu potřebujeme tvou pomoc a tvé zkušenosti,“ pronesl do ticha. „ Před týdnem démon spálil nedalekou krčmu na okraji Zlatého lesa a od té doby se šíří po celé zemi. Nastalo další Zatmění.“ Belgof ztěžka usedl na stolec. „ Co tedy hodláte dělat, můj pane?“ zvedl hlavu. „ Musíme shromáždit vojsko a zničit jejich hordy, než se rozprchnou do okolí. Brána byla protržena v horách Meleonu,“
„Meleon…“ opakoval Belgof. „ Ano, tam, kde jsi svedl svou poslední bitvu.“ „ Co tedy ode mě přesně žádáte?“ postavil se. „Chci, abys vedl mou armádu a střetl se s nimi. Je to úkol pouze pro hrdinu. A tím posledním jsi ty, ty jež si dlouhá léta velel v mé posádce. Je to velká zodpovědnost, ale jiná šance není. Příjmáš tedy mou prosbu?“ napřímil se Arniel. Belgof se zahleděl do země. „ Není tedy jiná cesta?“
„Není,“ „ Pak přijímám,“ pronesl hrdě. „ Moudré rozhodnutí,“ povolil král své napětí. Jeho tvář se na chvíli osvobodila od stínu. „ Během týdne musíte vyrazit.“
Velký mosazný zámek truhly se otevřel. Belgof opatrně nadzvedl víko. Obsah byl zakryt špinavým kusem látky s kapkami krve. Odhrnul ho. Oči se mu rozšířily. Jeho stará velitelská zbroj byla neporušena. Leskla se jako ten den, kdy vedl svůj poslední útok. Rozechvěle vyndal pochvu s mečem. Rukoje» byla vyřezána do podoby zeleného draka. Tasil. Ostří bylo pečlivě otřeno od zaschlé krve. „ Vrátil jsem se,“
„Pane?“ přiklusal Aldmar na svém bílém koni s purpurovými pásy přes boky. „ Jak daleko ještě, vojáci začínají být unaveni,“ Belgof zastavil. Byli již třetí den na úmorné cestě vřesoviš»mi, vedoucími do skal Meleonu. „ S neodpočatými vojáky by neměl boj proti démonům smysl. Jsou to příšerné bestie, plné zuřivosti a hněvu. Viděl jsi někdy nějakého?“ „ Ne, pane,“ sesedl Aldmar. „ Ani nechtěj, nestojí to za to,“ Otočil se k zástupu vojáků. Dlouhá mnohopočetná kolona těsnících se vojáků vyplňovala celé údolí až ke skalnatému pahorku, který jim ležel za zády. Lesk tisíců přileb se ztrácel v šeru podvečera. Vojsko čítalo dvacet tisíc mužů. Víc jich nepřišlo. „ Dávám čtyři hodiny odpočinku!“ zakřičel silným přehlušujícím hlasem. Vojáci, co byli v doslechu, předali znamení zadnímu voji. Muži se začali zbavovat těžkých batohů a pancířů a odhazovali je do trávy, opírajíc se o kolena a ztěžka oddechovali. Ti slabší padali vysílením k zemi. Pach potu se vznášel nad znaveným zástupem. Aldmar začal rozdělávat oheň. Belgof si přisedl. „ Jak je chcete porazit?“ zeptal se Aldmar při přikládání chvojí. „ Vzhledem k tomu, že posily z pohraničí dorazí asi za den, musíme využít polohy v horách. Opevníme se na jednom z kopců, střelci na vrcholu a pěchota bude chráněna na úpatí kamennými převisy. Znám to místo,“ odvětil. Aldmar mlčel a tiše zíral na svého velitele. „ Proč?“ „ Co proč?“ podivil se Belgof. „ Proč právě vy?“ řekl s trochu závistným opovržením. „ Co to je za otázku? Já jsem se tohoto místa nedožadoval, nechtěl jsem se vrátit. Ale nyní to naše země potřebuje,“ Belgofa tato otázka poněkud zarazila a upřeně se na Aldmara zadíval. „ Král mohl pověřit mě. Na tuto taktiku bych přišel také,“ odsekl. „ Cože? Ty žárlíš?“ nevěřil Belgof. „ Pch! Já jsem u armády už pět let a zkušenosti v boji mám také, tak proč ne já?“ vymrštil se Aldmar. Hlasitý řev je vyrušil z rozepře. „ Co to k čertu…“ zasyčel Aldmar. Víc už říct nestačil. ©íp mu prorazil hrdlo. „ Aldmare!“ Jeho tělo se sesulo bezvládně k zemi. Další vojáci se s křikem sklátili. Odkudsi vyšlehl plamen. „ Démoni! Útočí z hor!“ ozvalo se. Na obzoru se objevily první rudé siluety. Obří démon, vedoucí ohnivá mračna za sebou, oděn do plamene se řítil dolů. Děsivá armáda bestií se valila z kopců jako ohnivá lavina. Zaplňovali celý horizont. „ Do zbraně! Braňte se!“ snažil se Belgof zburcovat zmatené vojáky. „ Nastavte kopí!“ Démoní příval se blížil. Kaménky na cestě se roztřásly pod duněním nespočetných nohou. Vojáci utvořili obrannou linii. „ Vydržte! Nesmíte povolit!“ chopil se meče. „ Lučištníci pal!“ Za zády mu prosvištěly šípy. První řada démonů padla, avšak ihned ji nahradili jiní, deroucí se do předu. Jejich chu» po krvi byla neukojitelná. ©ero prozářil oslnivý oheň. Bitva začala. Všechny plány selhaly, armáda nepřítele zaútočila znenadání. A s plnou silou. „ Na ně! Svět ve vás věří, svět vás potřebuje!“ Belgof se vrhl do protiútoku. Horda démonů se střetla s linií elfů. První rány smrti se rozezněly údolím. Mohutný démon se ohnal po Belgofovi. Silné paže s děsivou pavučinou drápů se zaryly do země vedle Belgofovy nohy. Ohnivá kůže mu plápolala. Belgof ho zasáhl přímo do šíje. Bestie zařvala a drápy se zaryla do jeho ramene. Zbroj vydržela. Druhým sekem mu zarazil meč do zad. Bestie s chrapotem padla. Oheň mu olízl tvář, jak těsně kolem jeho hlavy prolétla žhavá koule. Jako ohnivý hadi se vzpínaly plameny bojištěm a spalovali svaly, štíty i brnění. Vojáci za ním uhnout kouli nestačili. Jejich zoufalý křik se připojil k tisícům ostatních a zanikl v ryku bitvy. Hořící těla se ve smrtelné křeči válela v blátě bojiště. Rozlícená noční můra vrazila do houfu lučištníků. Krev se smísila s potem a těly posetou zemí. Belgof švihl mečem po její hlavě. Avšak s mrštným úskokem se vzepjala na zadní a udeřila kopyty do jeho štítu. Rána ho povalila na zem. Můra se mu pokusila zarazit svůj vražedný roh do srdce. Převalil se na bok a sekl po její noze. Utnul ji přímo pod kolenem. Můra zavrávorala a spadla na hrot Belgofova meče, který nastavil pod její břicho. Zkropil ho proud horké krve. Rozhlédl se. Jeho armáda byla v troskách. Nepřipravena, unavena na pokraji smrti. Ne, nesmí dopustit, aby všichni zemřeli. Nesmí. „ Ústup! Ustupte k nejbližšímu kopci!“ Zatroubil na svůj válečný roh. Dunivý zvuk se rozlehl údolím. Ano, tam za tou skálou bude úkryt. Tam budou před ohnivou bouří skryti. To je šance. Jediná šance. Boj se změnil v úprk. Prchající davy elfů se překotně drali do úkrytu. Do zad jim vpadaly další a další salvy nepřátelských šípů. Démon zachytil Belgofovu nohu. Instinktivně máchl po jeho zápěstí. Ozvalo se příšerné zavytí. Démon se stáhl zpátky. Posledním zoufalým skokem se převalil přes val do bezpečí. Pohlédl na zbytky svých vojsk. „ Sotva polovina…“ hlesl udýchán. „ Jen polovina a démonů neubývá…“ Přispěchal k němu velitel zadního voje. „Pane, co teď?“ V jeho tváři se mísil strach s otázkou. „ Jak dlouho udržíme val?“ zeptal se znaveně Belgof přerývavým hlasem. „ Snad pár hodin, víc ne,“ „ Musíme, do rána musíme. Pak přijdou posily,“ ujiš»oval se. „ A co když ne, co když se zpozdí?“ naléhal velitel. Belgof na něj pohlédl. „ Pak budeme bojovat sami,“
Démoní hordy zaplňovaly celé horské sedlo. Zadní jednotky ostřelovaly val obránců ohnivými blesky dávajíc tak možnost prorazit neustálému proudu bestií tísnících se pod převisem. Elfů ubývalo. Střelcům docházely šípy, koně se plašily strachem a utíkaly vstříc plamenné náruči démonů. Ale Belgof ještě viděl naději. Sám se účastnil držení valu a jeho šat už byl prosáklý krví nepřátel, tíha zbroje ho táhla k zemi, svaly ochabovaly… Ale stále bojoval. Bojoval s vervou, povzbuzoval spolubojovníky a ti, co ho viděli, jak do úmoru bránil své vojáky a nepřestával srážet davy démonů, přestali se bát smrti a chopili se zbraně po jeho boku. Avšak i tak se schylovalo ke konci bitvy. A pro elfy rozhodně ne příznivému konci. „ Pane,“ přišel opět velitel zadního voje k Belgofovi, když odpočíval po hodinách krutého neutuchávajícího boje „ prohráli jsme, že?“ Belgof neodpověděl. „ Svítá,“ řekl. „ Ano, ale posily stále nepřicházejí,“ Těžko říci, co se v té chvíli honilo Belgofovou hlavou. Snad vzpomínka na města, pole, lidi prožívající své všední životy, na děti, které by mohly ztratit tento svět, na to, co by se stalo, kdyby selhal. Kdyby neochránil králův lid. „ Kolik máme mužů?“ „ Zbývá už jen poslední pluk,“ „ Dobrá,“ postavil se Belgof „ Vyjedeme, ochráníme naši zemi. Vyjedeme do posledního střetu v historii elfů. Když padneme, padne celá říše, když zůstaneme, má život ještě naději. Jdeš se mnou?“ oslovil velitele. Jeho kulatá tvář s černými sestřihnutými vousy se na něj usmívala. „ Ano. Za naději našeho lidu,“
Val se otevřel. Před posledními obránci se rozevřelo ohnivé peklo. „ Na ně! Zažeňte je zpět! Nedejte jim své domovy! Do boje!“ vyřítil se Belgof. Vojáci spolu s velitelem se s jásotem vrhly do poslední bitvy. Belgofův meč se znakem draka si našel první cíl. Démonova hlava se roztříštila. Dav bestií se kolem nich protrhl. „ Za krále Arniela!“ sekl po dalším nepříteli. Houf kerberů se vynořil z plamene. ©títem srazil prvního a dalšímu zarazil meč po jílec do hrudi. Pes zakňučel. Další kerbeři se vrhli na elfy. ©těkot přehlušil drásání netvořích zubů.
Proud bestií ho odtrhl od pluku. Belgof nyní stál sám v obřím obležení démonů. Další pekelný pes našel jeho čepel a další démon se zhroutil pod drtivou silou jeho úderu. Kruh kolem něj se začínal rozpadat. Náhle mu rukou projela řezavá pronikavá bolest. Pohlédl na ni. ©íp mu provrtal brnění i šaty skrz na skrz. Zlomil ho a zbytek vyrval a odhodil. Tvář se mu při tom zkroutila bolestí. Chytil se za zraněnou paži. Spatřil však něco mnohem horšího. Zelenavou stopu kolem rány. Jed. Takže je konec. Zemře. A» se stane cokoliv, zemře. Na okamžik ho zalil ledový pot.
„Ano, můj osud je zpečetěn. Ale ne jen můj. Nesmím zklamat ty, co ve mně věří. Nemohu dopustit, aby vše spálil oheň. Ne,“ sevřel rukoje» meče. „ Zpátky, Zpátky do pekel bestie!“ vrazil do masy nepřátel. Vyděšená saccuba se nestihla ani otočit. Tělem jí projela ocel. Nikdo před ním neobstál, nepřátelé před ním prchali, jeho meč nenašel přemožitele. Stál sám, uprostřed vojů nepřítele, ale stál pevně a nepovolil. „ Posily! Přicházejí posily!“ zakřičel kdosi, koho už však Belgof nevnímal. Cítil jen bolest a boj. Sám držel hordy démonů, sám utržoval rány. Proud bestií se konečně zastavil. Další démoni se před ním dávali na útěk. „ Vítězství!“ byla jeho poslední slova. Velitel ho zachytil padat vysílením. Na smrt bledý, s nespočet ranami. „ Vyhráli jsme…“ zašeptal.
„Vyhráli. Jen díky tobě, Belgofe. Byla čest bojovat po tvém boku. Král je na tebe hrdý. Lidé si budou pamatovat tvou odvahu. Nebudeš zapomenut,“ „ Byla to má povinnost,“ Jeho sevření meče povolilo. Vypadl mu ze sinavé ruky. Zemřel s klidným výrazem na sežehlé tváři.
Démoni byli rozdrceni. Ale jen díky hrdinství Belgofově, který statečně držel jejich řady. Zemřel pro krále. Taková je cena míru…
Autor: Gothic
kdy bude něco dalšího???
jo a speciálně pro Anathira to je má přezdívka ale je vás tu tolik že sem ji musel změnit :D
fakt dobrý!!!jen tak dál!!
Moje přezdívka vy zloději
pane jo, to je paráda. jen by to chtělo upravit pár dorbností ohledně stylistiky, ale děj je fakt parádní. můžu jen chválit
nechte toho všichni čtyři....tohle je moje přezdívka!!
nechte toho všichni tři !!!!!!!!!!
tohle je moje přezdívka !!!!!!!!!!!!!!!!!!
dejte pokoj tejto je moje přezdívka tak toho nechte oba !
Anathire tohle je moje přezdívka tak toho laSKAVÌ NECH !!!!!!!
GOOD proste GOOD je to to nejlepsi co tady je fakt sveli
nema to chbu zatim nejlepší co tu bylo
Tak jsem si to přečetl po pár měsících znovu, a musím říct: Skvělé!!! Fakt výborné!!!
Prostě super!
Prostě výborné, už se těším na další!
Myslel jsem si, že si nějáký pán vyšel na procházku s pejsky a narazi na opevněnou vesničku, kterou chtěl vyvraždit a ono je to jinak.
tomuhle já říkám borec na konec
úplně skvělý nejlepší příběh ze všech doufám mušíš napsat další
Klaním se před dílem takovýchto kvalit. Nádherně napsané. Gratuluju
Je to fakt super:))
Bála jsem se,abych nelitovala,když je to takhle dlouhý....ale nelitovala jsem.Super;))
Btw:TO kol:Určitě bys napsal lepší co?:P
výborný je to skvělý nomohu popsat jak je to skvělý
Spellweaver - 11.06.2006 | 21:35
Cetl jsem to sice uz pred mesicem, ale stejne musim rict, ze je to skvely.
Pekny
nic moc
Tak musim rict, ze tato povidka je ze vsech nejlepsi!!!! Nemam dalsich slov, jsem absolutne uchvacen...Uplne me ten pribeh pohltil...Doufam ze jeste nejakej napises
Czernovski - 23.02.2006 | 17:04
Skvost. Jen tak dál, Gothicu!
Je good,protože je napsaná o mě:-))a taky jsem dobře chcípnul.
| Jak si nejraději užíváte Heroes? | |
| Sám v klidu proti PC | |
 | 56.3 % |
| Hotseat s přáteli | |
| 23.1 % |
| Online proti jiným hráčům | |
| 20.6 % |
| Celkem hlasovalo: 8027 | |
| Výsledky minulých anket | |
Objednejte za 399,-Kč
Objednejte za 299,-Kč
